Jan Fingerland: Skvělé zprávy z rozložené Ameriky
Americký prezident Donald Trump přednesl poslední zprávu o stavu unie ve svém prvním volebním období.
Pokud chtěl sdělit světu, v jakém stavu je Amerika, podařilo se mu to výmluvněji, než sám možná plánoval.
Čtěte také
Američtí prezidenti hovoří ke společnosti každý rok, vyplývá to ostatně z ústavy, která jim ukládá, aby prezident „čas od času Kongres informoval o stavu americké unie a doporučil mu ke zvážení ta opatření, která bude považovat za nutná nebo účelná“.
Zatímco jedni prezidenti, zejména v 19. století, upustili od osobní přítomnosti na Kapitolu, protože jim tato zvyklost přišla příliš monarchistická, jiní, zejména ve 20. století, obohatili střízlivý žánr zpravování kongresmanů o své vize a velké projekty. Například slavná Rooseveltova řeč o čtyřech svobodách zazněla právě ve zprávě o stavu unie.
Zejména od 20. let, kdy se začaly vysílat rozhlasem, staly se z řečí před Kongresem proslovy před celým národem. Prezidenti se snažili obhájit své pozice nebo ideje, ale v zásadě se zprávy o stavu unie snažily tvářit jako státnické, tedy nadstranické projevy.
Žádá se upřímnost, ale také trochu nefalšovaného amerického optimismu. Někteří prezidenti, jako byl Gerald Ford, byli natolik upřímní, že konstatovali „špatný stav“ unie – a příště už nebyli zvoleni.
Nadmíru výtečná situace
Pokud se ve světle těchto historických faktů podíváme na Trumpovu řeč, pak bychom ji museli zařadit mezi „monarchické“, protože byla spíše o prezidentovi než o unii. A také velmi stranické, protože velká část projevu připomínala spíše předvolební projev – tím tak trochu porušila nepsaná pravidla pro prezidentské dekorum.
Čtěte také
Trump se věnoval zejména ekonomickým úspěchům, které jsou nepopiratelné – hospodářský růst, klesající nezaměstnanost, stoupající mzdy. Není pravděpodobné, že se vždy jedná o výsledek činnosti jeho vlády, ale to tak trochu patří k politice. Někteří politici mají štěstí na načasování svého příchodu, jiní ne.
Trump samozřejmě neopomněl zmínit úspěchy v boji proti Islámskému státu, zabití Abú Bakra Bagdádího a také íránského generála Kásema Solejmáního. V tomto případě jde jistě o jeho rozhodnutí, která vyšla, i když je otázkou, jestli mají mít místo ve zprávě o stavu unie.
Samotný Donald Trump by mohl sloužit jako „Rorschachův test“, kresba, ve které se sám pozorovatel svým vlastním vnímáním podílí na vytvoření konečného obrázku. Zatímco jedni pozorují nepromyšlená rozhodnutí s neblahými dlouhodobými dopady, jiní vidí v krátkodobém horizontu nepopiratelné úspěchy. Zejména pokud se týče obchodních dohod, ale i jiných oblastí.
Z Marsu zpátky na Zem
Trump se v projevu snažil najít vlastní výraz, ale jeho spoluautoři se nepochybně snažili připodobnit ho některým předchůdcům. Například ohlášením projektu na dobytí Marsu, který tak trochu připomínal Kennedyho záměr vyslat americkou posádku na Měsíc – vize naplněná, ale až po prezidentově předčasné smrti.
Čtěte také
Pokud se podíváme na stav americké unie, můžeme konstatovat, že ekonomicky i bezpečnostně si skutečně vede docela dobře. Ovšem to není celá pravda. Trump hovořil ke Kongresu, který je více rozdělen než kdykoli předtím, a to mimo jiné i ve vztahu k prezidentovi. Vždyť v té stejné budově v jiné dny probíhá jednání o sesazení prezidenta, vlastně soud nad ním.
Zatímco demokraté nepokrytě usilují o jeho politické sestřelení, republikáni rezignovali a stojí za prezidentem, i když si o něm mnozí z nich v hloubi duše myslí své. Nejen Kongres, ale i celá Amerika, včetně jejích médií, jsou bezprecedentně rozděleni a Trumpův projev i jeho okolnosti to dobře ilustrují.
Dva detaily hovoří za vše – když Trump nepodal ruku předsedkyni Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové, tedy vlastně své „hostitelce“, a když pak Pelosiová po projevu demonstrativně roztrhla jeho text, který jí prezident při příchodu nepříliš zdvořilým gestem podal. Stav unie, toho, co na ní je důležitější než hospodářský růst, je tedy velmi špatný. Není to ovšem jen Trumpova chyba.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
