Jan Fingerland: Situace je výtečně zoufalá aneb Gretini divočejší kamarádi

Hnutí Extinction Rebellion, protest v australském Sydney
Hnutí Extinction Rebellion, protest v australském Sydney

Pokud by obyvatelé světových metropolí zapomněli na to, že nám hrozí klimatická katastrofa, hnutí Extinction Rebellion, vzpoura proti vyhynutí, jim to počínaje tímto pondělkem bude po téměř dva týdny připomínat.

V Londýně, Amsterdamu, Berlíně, ale také v Melbourne a jinde se sešly tisíce lidí, aby protestovali proti neveselé situaci klimatu, anebo ještě spíše za své požadavky. Britská větev hnutí formuluje v zásadě tři.

Zaprvé, vlády mají přestat lhát. Neboli začít podávat věc tak, jak situaci vidí hnutí, tedy jako zoufalou. Za druhé, konkrétně britská vláda se má zavázat k tomu, že v roce 2025, tedy za šest let, už tamní ekonomika bude uhlíkově neutrální. Pro srovnání, klimatický panel OSN žádá „jen“ snížení produkce uhlíku na polovinu k roku 2030. A do třetice, měla by vzniknout „občanská shromáždění“, která by posoudila konkrétní opatření, jež by se měla přijmout, a případně dohlížet na jejich zavedení.

Opanujte a žádejte

Zatímco Greta Thunbergová varuje, Extinction Rebellion si věci vynucuje. Metody hnutí jsou v zásadě nenásilné, hlavní technikou jsou blokády důležitých míst nebo komunikací, například pomocí uměle vytvářených zácp, nebo jiné formy občanské neposlušnosti, často inspirované hnutím Occupy.

Přívrženci nemají problém s tím nechat se zatknout, vycházejí z toho, že úřady nakonec budou muset se zatýkáním přestat a ustoupit – to samozřejmě platí jen u některých politických zřízení. Objevila se proto kritika, podle které hnutí znevažuje neradostný osud utlačovaných hnědých a černých lidí, kteří jsou prý britským policejním sborem zatýkáni nespravedlivě často.

Samo hnutí se definuje jako nepolitické – což je třeba vzít s rezervou. Má své zakladatele, ale nikoli centrálu. Od začátku, tedy loňského roku, se počítá s tím, že lidé budou jednat autonomně. Pro tento účel aktivisté používají slovo „holakracie“, které se už dříve objevilo v prostředí občanských aktivistů, a opírá se o myšlenku samostatně jednajících skupin, spojených jen sdíleným cílem.

Decentralizace vedla zatím k celkem slušné akceschopnosti, ale také nejasnostem ohledně některých otázek. Část londýnských protestujících například přidala téma obnovy britského jaderného arzenálu. Není také zřejmé, jaká je hierarchie cílů.

Na jedné straně se Vzpoura proti vyhynutí dovolává demokratických a v zásadě liberálních vzorů, jako bylo hnutí za občanská práva ve Spojených státech, hnutí za volební právo žen nebo Gándhího boj za nezávislost Indie. Vychází také z představy, že by ekologická opatření měl schválit parlament, i když pod nátlakem zvnějšku.

Nejsou také nepřátelští vůči technice a novým technologiím, naopak se na ně spoléhají. A přinejmenším deklarují, že nechtějí žádné skupiny nebo jednotlivce vinit ze současného stavu. I když se v americké odnoži objevují tvrzení, že se lidé černé barvy pleti nebo domorodé obyvatelstvo stalo obětí „environmentální nespravedlnosti“ nebo „ekocidy“ a mělo by být odškodněno.  

Rychle, ale kam?

Současně cítíme v hnutí starý dobrý totalitarismus, nebo aspoň svatouškovskou chuť rozhodovat za ostatní, co je správné, a co ne. Požadavek na úplné odbourání uhlíkových emisí už za šest let znamená, jak ostatně přívrženci sami říkají, podstatné zásahy do hospodářského systému i individuálního životního stylu. Projevy a dokumenty obsahují věty jako „nemůžeme připustit, aby si lidé létali, kam chtějí.“  

A pak jsou tu ještě ústavní inovace, jako je „občanské shromáždění“, tedy sbor nahodile vybraných lidí, kteří by odsouhlasili další postup, jaksi mimo dosavadní demokratické struktury.

V jednom mají ale lidé spojení s Extinction Rebellion pravdu. Umírněností se obvykle ničeho nedosáhne. Přesto některé z nás, kteří máme jinou historickou zkušenost, než třeba britští demonstranti, napadá, zda zdůrazňování stavu nouze není jen zkratkou k nějakému nastolení „vlády ctnosti“, „vyššího dobra“, prostě záchrany lidí i proti jejich vůli, jako když se kapitán na potápějící se lodi legálně stává dočasným diktátorem.

Symbolem hnutí jsou stylizované přesýpací hodiny. Jedna ze zakladatelek, Gail Bradbrooková, například tvrdí, že „není čas na realismus“. Lidé tohoto ražení se takřka bez výjimky objevují před nástupem každé diktatury, jako její razící štít, i když to není vždycky jejich vlastním záměrem.

Jan Fingerland

Vlastně vše záleží na tom, jak si odpovíme na základní otázku: zda opravdu věříme, že se lidstvo ocitlo na pokraji vyhynutí. A co vy, předáte záchranu svého ohroženého života do rukou energického muže – nebo ženy?

​Autor je komentátor Českého rozhlasu