Jan Fingerland: Saúd zemřel, ať žije Saúd aneb Co po sobě zanechal Abdalláh

23. leden 2015

S králi je to jako s papeži, obvykle musejí vládnout, dokud žijí. Platilo to i o právě zesnulém panovníkovi Saúdské Arábie Abdalláhovi. Zanechává za sebou úctyhodný odkaz vykonaný v komplikovaných podmínkách.

Abdalláh ibn Abdal Azíz Saúd, jak znělo jeho plné jméno, odešel od své práce ve zhruba devadesáti letech. Kolik mu přesně bylo, nikdo neví, protože když se kolem roku 1924 narodil, byl už desátým synem svého otce a jeho země byla chudá a zaostalá.

Právě v průběhu Abdalláhova života se změnila na regionální mocnost žijící z petrodolarů, ale také země mnoha rozporů. Saúdská Arábie je coby sídlo „posvátných mešit“ v Mekce a Medině jednou z klíčových zemí islámu obecně.

Je ale také předním propagátorem přísné verze sunnitského islámu a účastníkem drsného zápasu o vliv zejména s šíitským a nearabským Íránem. Je to také autokratický režim, v mnoha ohledech sešněrovanější než třeba právě Írán.

Z oboustranně pragmatických důvodů se však Saúdi stali předními spojenci Západu, zejména Spojených států, v oblasti Arabského poloostrova. Obě strany se shodovaly na tom, že chtějí v oblasti klid a stabilní dodávky ropy na světový trh.

Čtěte také

Abdalláh byl v různých správních funkcích činný po desítky let a příležitostně protestoval proti přílišné blízkosti své země k Americe. Stav věcí, který de facto zdědil v roce 1995, po onemocnění krále Fahda, a de jure o deset let později (když Fahd zemřel), však Abdalláh rozvíjel a snažil se opatrnými reformami pootočit svou zemi čelem k jejím problémům.

Saúdská Arábie totiž navzdory svému bohatství mnoha problémům čelí a některým čelí právě kvůli svému bohatství.

Abdalláh pochopil, že stabilita není odpovědí na narůstající problémy, z nichž některé si Saúdská Arábie vyrobila sama. Patřil proto k opatrným reformátorům ve složité mocenské struktuře, v níž se dá těžko oddělit státní od rodinného.

V této zemi se po desítky let nedokážou vymanit ze socioekonomických problémů, které způsobuje příliv snadných peněz. Pro miliony obyvatel není dostatek práce.

Země naopak zabředává do bludného kruhu, ke kterému přispívá role Saúdské Arábie jako hlavního propagátora wahhábovské verze islámu, s jehož ještě vyhraněnějšími vyznavači pak musejí bojovat bezpečnostní síly.

Také Al-Káida je do určité míry plodem tohoto stavu, takže Saúdi nepřímo tyto extremisty podporují v zahraničí, ale bojují proti nim doma. Saúdská Arábie dnes z jihu čelí Al-Káidě sídlící v Jemenu, a zároveň se čím dál více obává růstu vlivu Islámského státu, jiného sunnitského extremistického hnutí, které se blíží ze severu.

Saúdi se také musejí vyrovnat s hrozbami z šíitské strany, ať už vlastní menšiny, šíitů v Jemenu, v Bahrajnu nebo dalších místech. Saúdská Arábie se také zapletla do války v Sýrii na straně některých sunnitských hnutí, zasahuje do libanonských, iráckých a dalších záležitostí.

Z logiky věci vyplývá, že konzervativní Saúdi toužící po stabilitě podporují sekulární armádní vládu v Egyptě a naopak podporovali svržení islamistů z Muslimského bratrstva.

Čtěte také

Už Abdalláh ovšem pochopil, že stabilita není odpovědí na narůstající problémy, z nichž některé si Saúdská Arábie vyrobila sama. Patřil proto k opatrným reformátorům ve složité mocenské struktuře, v níž se dá těžko oddělit státní od rodinného.

A v níž se desítky potomků zakladatele rodu i státu vzájemně hlídají a vyvažují, mimo jiné podle toho, ze které matky ten který princ pochází.

Například nový král Salmán byl jen nevlastním bratrem Abdalláha a patří do sedmičky takzvaných Sudaíríů, synů Hasá bin Ahmad Sudaíríové. Dosud se trůn dědil pouze mezi syny zakladatele rodu Abdal Azíze ibn Saúda.

Nový král Salmán byl jen nevlastním bratrem Abdalláha a patří do sedmičky takzvaných Sudaíríů, synů Hasá bin Ahmad Sudaíríové. Dosud se trůn dědil pouze mezi syny zakladatele rodu Abdal Azíze ibn Saúda.

Abdalláh ovšem, navzdory údajným neshodám se Salmánem, o svém nástupci rozhodl ještě za svého života a tak svou zemi ušetřil napětí a nejistoty.

Také Salmán je považován za opatrného reformátora. Jako dlouholetý správce Rijádu je považován za původce mnoha modernizačních kroků. Tak jako byl Abdalláh považován za konzervativce, může se reformátorská aura jeho nástupce ukázat jen jako mýtus.

Důležitější bylo jiné rozhodnutí, a to že příštím dědicem bude o deset let mladší princ Mukrín, ve svých devětašedesáti letech relativně mladý a jako vůbec první nástupník se vzděláním nabytým v zahraničí. Jeho čas však přijde až někdy v budoucnu.

Pro tento okamžik je důležitější, že předání moci proběhlo hladce. Abdalláh, který se snažil být dobrým králem, byl uložen do prostého neoznačeného hrobu, jak se sluší na příslušníka wahhábovského islámu.

Spustit audio