Jan Fingerland: Ruský medvěd na námluvách v Orientu

Do Káhiry přijel ruský ministr obrany i zahraničí. Hovořilo se podle oficiálního komuniké o „vojenské a technické spolupráci“, což v diplomatické řeči obvykle znamená dodávky zbraní. To vše se odehrává na pozadí faktu, že Američané před několika týdny pozastavili svou zbraňovou pomoc Egyptu. Stalo se tak na znamení amerického nesouhlasu s vojenským převratem a s nedostatečným tempem návratu k demokratickým poměrům.

K opuštěné nevěstě okamžitě zamířili noví nápadníci z Ruska. A mají na co navazovat. Sovětský svaz měl od 50. let na Blízkém východě mnoho přátel, spojenců a zbrojních odběratelů, včetně tehdejšího Egypta. Sovětské zbraně se vyvážely také do Libye, Sýrie a řady dalších zemí.

První velkou trhlinu ve vzájemných vztazích udělal právě Egypt, když v 70. letech začal obracet svou pozornost k Americe. Z Káhiry a Washingtonu se po podpisu egyptsko-izraelské mírové smlouvy stali přední spojenci. Proto také Washington poskytoval Egyptu až do letošního října za výhodné nebo minimální ceny své zbraně nebo dokonce umožňoval jejich licenční výrobu přímo v Egyptě.

Rusové, kdysi velký hráč na Blízkém východě, naopak postupně přišli o spojence i trhy pro své zbraně, ať už proto, že se tam změnily režimy, jako v Egyptě nebo Libyi, nebo proto, že tyto státy už nemají peníze. Rusko také samo zažilo velký ústup v 80. a 90. letech kvůli svým vlastním problémům. Opustilo svou základnu v Jemenu, nebylo schopno vyhovět požadavkům na moderní zbraně a jako stát, jehož společensko-ekonomický model selhal, nebylo atraktivní ani ideologicky.

Věci se však v posledních letech pro Moskvu nevyvíjely tak špatně. Podle Stockholmského mezinárodního centra pro výzkum míru v letech 2008-2012 představovaly ruské dodávky 27 procent prodeje vojenského materiálu na Blízkém východě. Velkou část odběratelů představoval Saddámův Irák, nyní samostatná země, která už opět nakupuje zbraně v Rusku, ale také Alžírsko, které ovšem svou zbrojní politiku přehodnocuje a diverzifikuje. Ruské zbraně kupují v některých státech Arabského poloostrova.

Samostatnou kapitolu představuje Sýrie, přední odběratel, který ovšem za ruské zbraně momentálně neplatí a Rusko to po něm ani nechce, jde totiž o strategického partnera. Právě podpora syrského režimu neudělala ruské politice dobrou službu v očích většiny ostatních arabsko-sunnitských států, ale nezdá se, že by to znamenalo konec ruským šancím na návrat.

Rusko zpozorovalo svou příležitost v posledních letech. Například Saúdská Arábie se začala distancovat od svého blízkého spojenectví s Amerikou. Kritizovala Obamu za příliš snadné opuštění egyptského prezidenta Husní Mubáraka, který v únoru 2011 rezignoval na funkci kvůli masovým protestům. Nyní jsou Saúdi nespokojeni s tím, že Amerika nedostatečně podporuje generála Sísího a de facto straní svrženému Muslimskému bratrstvu. To ovšem Saúdi považovali za nebezpečné i pro sebe. Hned dvě arabské velmoci, současný Egypt pod vládou armády a Saúdská Arábie, oslabují své vazby na Ameriku včetně vojenské a zbrojní spolupráce – a to ve prospěch jiných spojenectví.

To je tedy pozadí příjezdu ruských diplomatů do Káhiry a příjezdu ruského křižníku Varjag do alexandrijského přístavu. Obojí nemá v posledních dvaceti letech obdobu. Otázkou je, zda je situace tak závažná, totiž jestli se Egypt nechová – abychom zůstali u příměrů z osobního života – jako slečna, která chce váhajícího nápadníka A popohnat k větší činorodosti nápadným flirtováním s alternativním nápadníkem B.

Alternativní nápadník B jistě má své přednosti. Je povolný a také, na rozdíl od Ameriky, po nikom nežádá demokratické reformy. Jinak ovšem není zdaleka tak žádoucí jako nápadník A, tedy Amerika. Už jen proto, že Rusko sice má řadu pokročilých zbraní, ale ne tak dobrých a navíc je nemůže Egyptu dávat zadarmo nebo za výhodné ceny, jako Američané. Egypt ovšem vlastní peníze nemá a je otázka, zda by Saúdi byli ochotni egyptský nákup ruských zbraní financovat, jak se o tom spekulovalo.

Jisté je, že dodávka ruských zbraní do Egypta v hodnotě miliard dolarů, o které se před návštěvou mluvilo, během této cesty podepsána nebyla. A Egypťané s úsměvem naznačují, že je od toho odvrátily i usmiřovací signály z Washingtonu, že americká zbraňová pomoc, odepřená před několika týdny, bude brzy obnovena. Amerika ovšem nemohla nereagovat na porušení demokratických principů, aby neztratila svou tvář. Úhrnem lze ale konstatovat, že se Egypt a Amerika chvíli škádlili a dělali se vzácnými, než se rozhodli, že je čas, aby přestali dělat drahoty a zase se k sobě vrátili.