Jan Fingerland: Půl milionu rozhněvaných mužů v Jeruzalémě

Dav statisíců lidí ve staromódních černých oblecích, shromážděných pod supermoderním mostem od španělského architekta Calatravy při západním vstupu do Jeruzaléma, byl tak dokonalým ztělesněním paradoxů současného Izraele. I když to tak při pohledu z Evropy nevypadá, pro Izraelce je otázka vztahů mezi ultraortodoxními židy a zbytkem společnosti, včetně „jen“ ortodoxních věřících, tématem možná důležitějším, než je budoucnost míru s Palestinci nebo obecně Araby.

Ultraortodoxní komunita byla před šedesáti lety malá, ale dnes je díky vysoké porodnosti mnohasettisícová a stále rostoucí. A především – má oproti většině Izraele velmi odlišné představy o svém postavení ve společnosti a o fungování státu vůbec.

Izrael tak vlastně prožívá jakýsi stále napjatější „kulturní boj“ o budoucí podobu židovského státu, židovského náboženství a židovské identity vůbec. Ultraortodoxní komunita se přitom odchyluje od liberálně-demokratických tradic, na kterých byl izraelský stát před třemi generacemi založen.

Jedním z neuralgických bodů je vojenská služba. Ta v Izraeli trvá v případě mužů tři roky, v případě dívek dva – je dlouhá, nepříjemná a nebezpečná. Ti židé, kteří se prohlásí za studenty náboženství, ovšem na vojnu nemusí. Je zřejmé, že neochota ultraortodoxních věřících sdílet nemalé břímě, které vojenská služba představuje, vyvolává čím dál větší nesouhlas.

O změně zákona se debatuje celá léta, ale nutnost naprosté většiny koaličních vlád spoléhat se na podporu náboženských stran spolehlivě bránila účinným změnám. V poslední době se změnily dvě věci. Za prvé po posledních volbách vznikla vláda sice dosti pravicová, ale bez účasti ultraortodoxních stran. A za druhé byli izraelští politici postaveni před novou situaci, když nejvyšší soud zamítl pokus prodlužovat status quo, v němž se nad výjimkou pro deset procent populace přivíralo oko.

Důsledkem toho je v současné době chystaná předloha zákona, podle které všichni izraelští židé budou muset odsloužit vojenskou službu nebo alespoň strávit nějakou dobu „civilní“ službou ve prospěch celku.

Podle ultraortodoxních názorů jde však o bezprecedentní ohrožení jejich životního stylu a především jejich náboženství. Domnívají se, že zákon prosazují nepřátelé judaismu. Tři roky, které by místo studia Tóry mladíci strávili nácvikem střelby nebo ostrahou objektů, považují nespravedlnost a bezbožnost. Země je prý v bezpečí díky modlitbám a studiu zbožné menšiny, nikoli silou svých zbraní.

Mnozí vůdcové ultraortodoxních komunit také chápou, že větší zapojení mladých členů ultraortodoxní komunity do společenského života prostřednictvím vojenské služby bude znamenat jejich větší vystavení většinové kultuře. V současné době žijí ultraortodoxní židé odděleně od ostatní společnosti nejen fyzicky, ale i mentálně a informačně – mají své vlastní noviny, své vlastní školy a velmi regulovaný přístup k internetu.

Proto také ultraortodoxní muži velmi často nepracují, protože nemohou najít práci, případně ji ani nechtějí. Služba v armádě by proto také mohla částečně pomoci při větším zapojení ultraortodoxních mužů na pracovním trhu. Vůdcové ultraortodoxních komunit mají pravdu přinejmenším v tom smyslu, že cílem zákona asi je i to: Vytvořit jednotnější a homogennější společnost – tím, že se jedna menšina přizpůsobí představám většiny.

Panují obavy, že zákon situaci nevyřeší, ale naopak zkomplikuje, protože ultraortodoxních věřících je dnes už příliš mnoho a jsou odhodláni se bránit – například masivním nenastupováním na vojnu. To by vedlo k neřešitelným situacím a nárůstu už tak velkého napětí mezi oběma segmenty společnosti. I sama armáda je z věci rozpačitá. Důstojníci si nejsou jistí, jestli vůbec mohou tisíce mladíků z ješiv – tedy bez standardního vzdělání – nějak zapojit do běžného armádního provozu.

Jiní se zase obávají toho, že přísun lidí zcela odlišného pojetí života armádu příliš změní a negativně ovlivní. Ultraortodoxní mladíci nechtějí sloužit v armádě, v níž by se setkávali s ženami, ani plnit jakékoli povinnosti v sobotu. Podle ještě jiných názorů vlastně momentálně izraelská armáda ani nemá kapacity na to, aby tyto nové rekruty tohoto druhu absorbovala.

Zastánci zákona ovšem poukazují na to, že nebude-li břímě vojenské služby rozloženo spravedlivěji, bude se prohlubovat nejen společenské napětí, ale i další trend, a to snižování ochoty ostatních Izraelců sloužit v armádě.

Pokud se ovšem podaří začlenit do vojenské služby ultraortodoxní mladíky – o zbožných dívkách v armádě si vůbec nikdo netroufl ani mluvit – pak ovšem brzy přijde na přetřes další skupina, a to více než milionová komunita izraelských Arabů, kterou úřady zatím nastupovat do armády nenutily. Na vojnu v Izraeli chodí okrajové skupiny, jako jsou beduíni, Čerkesové nebo drúzové.

Většinoví Arabové zatím trucují s tím, že rádi využijí přednosti demokratického a prosperujícího státu, ale nehodlají mu vyjadřovat vděk, a to ani civilní službou, kterou by prospěly svým vlastním komunitám. Budou-li ovšem na vojnu chodit téměř všichni ostatní, pak se i arabská menšina ocitne pod tlakem, aby její mladí muži udělali něco pro stát, v němž žijí.