Jan Fingerland: Proč syrští povstalci bojují mezi sebou

16. červenec 2013

Kamál Hamámí je jen jedním ze sta tisíc lidí, kteří v Sýrii přišli o život během současné občanské války. Jeho jméno a jeho smrt však hrají větší symbolickou roli. Hamámí byl jedním z velitelů Svobodné syrské armády a možná byl smířen s tím, že jednou padne rukou Asadova vojáka. Před několika dny skutečně zemřel, ale zabil ho muž, který také patří k opozici.

Byl to ovšem velitel islamistických jednotek, které ještě nedávno měly spolu se sekulárními povstalci společného nepřítele v syrském režimu. Nyní se karty rozdávají znovu a zásada nepřítel mého nepřítele je můj přítel už tak docela neplatí.

Muž, který Hamámího zabil, si říká Abú Ajmán al-Bagdádí. Je jedním z velitelů hnutí Islámský stát v Iráku a Levantě, což je islamistická struktura, která má opěrné body zejména v severní Sýrii. Zabití Kamála Hamámího je o to spornější, že k němu mělo dojít na setkání s Islámským státem, kde měli představitelé obou organizací jednat o společném postupu. Islámský stát v Iráku a Levantě však očividně nechtěl ustoupit v otázce přerozdělení pravomocí v oblastech, kde povstalci zatím mají převahu. Hamámího spolubojovníci nyní pohrozili, že svého velitele pomstí. Žádají také, aby pachatel byl postaven před islámský soud, ať už to znamená cokoli. Je ovšem nepravděpodobné, že by Bagdádího jeho Islámský stát vydal do rukou rivalů.

Pokud někdo může z tohoto vývoje mít radost, je to nepochybně Bašár Asad a jeho spojenci, protože přichází v době, kdy se syrské armádě daří pomalu ale přece získávat již ztracená území zpátky. Za dva dny tomu bude rok, co se povstalcům podařilo zabít na společné poradě hned několik předních syrských činitelů a všeobecně se očekával pád tamního režimu. Nyní už je obrázek velmi odlišný. Podíl na tom má skutečnost, že zatímco syrskému státu se dostávalo masivní materiální, organizační i přímé bojové pomoci zvenčí, povstalečtí bojovníci zůstávali bez velké podpory. Částečně si však za své neúspěchy mohou i sami, protože jak jejich zahraniční civilní, tak i vnitrosyrská bojová část je trvale oslabována vnitřními spory a špatnou disciplínou. Svobodná syrská armáda, což je spíše volné uskupení různých jednotek než skutečná armáda, například ztratila velkou část podpory zdola kvůli hádkám o pravomoci nebo i kvůli drancování.

To vedlo mimo jiné k nárůstu prestiže alternativního, islamistického odboje, ke kterému přešli i mnozí bojovníci Svobodné syrské armády. Islamisté vstoupili do bojů pod hlavičkou hnutí Džabhat an Nusra později, ale rychle se prosadili. Byli tvrdší, organizovanější a lépe vyzbrojení. Na rozdíl od Svobodné syrské armády také dostávají pomoc od mnoha dárců ze zemí Arabského poloostrova. Díky tomu jejich malé, ale efektivní jednotky získaly pod svou kontrolu velké části povstaleckého území, zejména na severu Sýrie. S rostoucím sebevědomím ovšem také dávali najevo čím dál menší ochotu dělit se o moc se Svobodnou syrskou armádou. Mnozí z nich navíc její bojovníky, kteří jsou třeba i věřící, ale definují své cíle v politických termínech, považují za heretiky a nevěřící, tedy lidi podobné přívržencům Asadova režimu.

Paradoxně i islamisté však už příležitostně podlehli stejným chorobám jako neislamistický odboj. Mezi veliteli dochází ke sporům o moc a prestiž, případně se také neshodnou domácí a zahraniční džihádisté. Nejzávažnější rozbroj proběhl nedávno mezi velitelem An Nusry Abú Mohamedem Golaním a Abú Bakrem al Bagdádím, velitelem organizace, která si říká Islámský stát v Iráku a Levantě. Ta pochází z Iráku, kde má zázemí v sunnitských oblastech na západě země, a považuje se za odnož Al Kajdy. Tato irácká větev se pokusila ovládnout celé hnutí An Nusra, budované z velké části z domácích syrských zdrojů. Tomu se ovšem syrští velitelé postavili a cesty An Nusry a Islámského státu se rozešly ve zlém. Velká část zahraničních džihádistů z jiných arabských zemí pak ovšem přešla na stranu Islámského státu, čímž An Nusru početně oslabila a narušila navíc motivaci bojovníků An Nusry. Konflikt Svobodné syrské armády kvůli vraždě velitele Hamámího se týká zahraničních džihádistů, nikoli domácích.

Zcela nový prvek možná přinese ohlášený příchod stovek bojovníků pákistánského Tálibánu, tedy nearabských bojovníků, kteří posílí zahraniční prvek v opozičních silách. Velkou otázkou také bude, zda se džihádisté, zejména ti zahraniční, nedopustí podobných chyb jako předtím Al Kajda v Iráku, která si po počátečním sbratření nakonec kvůli přílišné krutosti vysloužila odpor místních kmenů. A v neposlední řadě, zmnožování odbojových struktur vznášejí otázku nad tím, co bude po případném pádu Asadova režimu, a zda tím není zaděláno na další fázi vnitrosyrské války po vítězství nad syrskou armádou. Nejednota v řadách opozice však zatím myšlenku na Asadovu porážku odsouvá daleko za obzor. Právě v těchto hodinách se vládní armádě daří dobývat Kabin, čtvrť v metropoli Damašku, kterou dosud drželi povstalci.

Mezi tím se o konsolidaci vlastních řad snaží i Svobodná syrská armáda, nyní z iniciativy Michela Kilu, významného opozičního předáka, navíc křesťana, který patří k sekulárním aktivistům. Jeho cílem mimo jiné je přesvědčit dosud váhající západní státy, že se nemusí bát dodávat povstalcům zbraně. S dodávkami zbraní opozici váhají Evropané a blokuje je i americký Kongres. Kilu tvrdí, že Svobodná syrská armáda se postará, aby se zbraně ze Západu nedostaly do rukou džihádistů. Po posledním incidentu, při kterém přišel o život Kamál Hamámí rukou islamisty, bude tento slib o něco důvěryhodnější, přinejmenším co se vztahů se zahraničními džihádisty týče.

Spustit audio