Jan Fingerland: Pášou islamistické zločiny radikálové, šílenci nebo zločinci?

18. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Norská tajná služba ve čtvrtek sdělila, že útok vypadá jako teroristický čin

Na jeden týden v Evropě připadly hned dva incidenty, které mají, alespoň podle některých hlasů, charakter islamistického terorismu. Mají něco společného, a jak vlastně zapadají do schématu, který se v Evropě ustavil v poslední generaci?

Ve středu sedmatřicetiletý Espen Andersen Braathen pomocí luku a šípu zaútočil na obyvatele norského Kongsbergu. Norská tajná služba ve čtvrtek sdělila, že útok vypadá jako teroristický čin. Prokurátorka a soudkyně pak rozhodly, že muž je možná duševně nemocný a vazbu bude trávit v uzavřeném psychiatrickém zařízení.

Čtěte také

V pátek v jižní Anglii Ali Harbi Ali, pětadvacetiletý Brit somálského původu, ubodal konzervativního poslance Davida Amesse. I v tomto případě policie brzy poté začala mluvit o možném teroristickém charakteru vraždy a Alí byl převezen do speciální věznice v Londýně na základě zákona a boji proti terorismu.

Oba činy spojuje to, že je spáchali muži, oba se alespoň formálně hlásili k islámu, pravděpodobně neměli spolupachatele a použili jednoduché zbraně, jde o typický „low cost“ a „low tech“ teror. Liší se tím, že jeden byl norský konvertita, navíc středního věku, což je spíš neobvyklé, druhý pocházel z muslimského prostředí. Jeho oběti byli nahodilí spoluobčané, britský pachatel si svou oběť zvolil.

Šílenci nebo zločinci

Čtěte také

V souvislosti s oběma činy se objevuje řada možných otázek ohledně nárůstu nebo poklesu teroru v Evropě, rozdílů mezi násilím v západní a jižní části kontinentu a podobně. Podívejme se alespoň na některé aspekty obou útoků.

Jednou rovinou je otázka, zda se jedná o pachatele vyšinuté nebo plně odpovědné. Podobný problém se samozřejmě vyskytuje i u jiných vražd, ale v případě činů, které mohou mít islamistické pozadí, má tato otázka silný politický náboj. Část evropské veřejnosti má evidentně pocit, že jejich instituce se snaží otázku vztahu islámu a radikalismu neutralizovat tím, že pachatele označí za nepříčetné.

S tím souvisí další rovina problému. Tedy otázka, v jakém smyslu útoky spáchané muslimy jsou projevem islámu, nebo islamismu, nebo něčeho jiného.

Čtěte také

O konkrétních pachatelích obou zmíněných útoků není dost relevantních informací. Jisté je, že je obtížné vyznat se i v těch minulých. Velká část pachatelů evropských útoků na politiky byli příslušníci krajně pravicových nebo kriminálních kruhů, nikoli islamisté.

Častým pachatelem útoků spáchaných jménem islámu nebyli konzervativní muslimové, ale lidé s kriminální minulostí, toužící po existenciálních jistotách nebo pozornosti, často příslušníci druhé až třetí generace, nebo právě lidé s osobnostními problémy. Lidé z konzervativního islámského prostředí jsou spíše pachateli činů, jako jsou vraždy ze cti, páchané uvnitř komunity na vlastních příbuzných.

Separatismus a radikalismus

Poučné jsou v tomto případě dvě velké debaty, které se odehrávají ve Francii, sídle největší muslimské komunity v Evropě. Prezident Emmanuel Macron, který v boji proti radikalismu našel důležité téma, razí termín „islámský sepratismus“, který problém definuje jinak, než bylo dříve zvykem.

Čtěte také

Neptá se po charakteru islámu, ale snaží se zbourat hradby mezi francouzskými muslimy a ostatní společností, hradby, které vyrostly z obou stran. Muslimští „separatisté“ nejsou nutně lidé násilní, ale sám fakt, že usilují o vytvoření paralelní společnosti, vytváří – podle Macrona a jeho poradců – příznivé prostředí pro násilí a radikalismus. Ideálním stavem je izolovat domácí muslimy od nepříznivých vlivů zvenčí a pomoci jim vybudovat jakýsi nový republikánský islám.

Jiná debata se odehrává na očích veřejnosti mezi dvěma významnými islamology. Olivier Roy tvrdí, že pachatelé útoků jsou mladí lidé, kteří ztratili cestu a našli ji v islamistickém příběhu, jde tedy o „islamizaci radikalismu“, který by se projevil tak jako tak.

Jan Fingerland

Opačný názor zastává orientalista Gilles Kepel, který naopak mluví o „radikalizaci islámu“. A poukazuje na neblahé proměny v muslimské komunitě doma i v zahraničí, ať už jsou nositeli radikalismu muslimové rodilí, navrátilci k víře nebo konvertité.

Oba nejnovější případy, norský i britský, se pohybují někde v tomto trojúhelníku, mezi šílenstvím, islámem a radikalismem jako takovým. Evropa ví o radikalismu své. Vždyť Olivier Roy byl v mládí maoista, zatímco jeho rival Gilles Kepel se hlásil k trockismu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio