Jan Fingerland: O státní hranici aneb My, co sedíme uvnitř

Klíčové české události posledního století se vztahovaly ke státním hranicím. Na konci 30. let jsme, více vinou vlády než obyvatel, neuhájili tisíciletou západní hranici. A o třicet let později jsme učinili zkušenost s tím, že naše vláda už vůbec žádnou kontrolu nad (východní) hranicí neměla.

Čtěte také

Omezení cestování nemá oporu v zákoně, deklaruje právník Rozehnal. Podle Petříčka je otevírání hranic otázkou týdnů nebo měsíců, ne let

Tím třetím zásadním zážitkem by bylo uzavření hranic v únoru roku 1948 a život dvou generací za ostnatým drátem. I to bylo selhání státu, který si ochranu občanů představoval tak, že je nechal trhat zdivočelými psy nebo umírat po zásahu elektrickým proudem.

I proto ten nejsilnější vjem mé generace bude souviset s otevřením hranic. Spolu se svobodou projevu, volbami a nezávislým soudnictvím jde o hlavní výdobytek politické změny roku 1989. Já sám nejsem dodnes schopen překročit hranici bez bušení srdce.

Doma je doma

Přesto se zdá, že se propagandě minulého režimu podařilo vytvořit u nemalé části lidí silný, skoro fyzický pocit, že mez dělící domovinu a cizinu je hranicí mezi bezpečím a nebezpečím, důvěrnou známostí a chladnou cizotou, vlastně dobrem a zlem. Proto znělo tak zlověstně, když premiér Babiš pronesl cosi o tom, že nechápe, proč by měl někdo někam jezdit, když je u nás doma tak bezpečno, před virem i po něm.

Čtěte také

Roman Prymula: Letošní dovolená bude dominantně v Česku

Tento sklon byl u nás posílen dvěma nedávnými zkušenostmi. Poprvé před čtyřmi lety, kdy Evropou prošly davy migrantů a řada vlád nepůsobila dojmem, že ví, co s tím. Tato zkušenost nedostatečné ochrany „nás uvnitř“ znamenala v kolektivní psychologii obrovský regres a obnovu volání po uzavření hranic, dokonce po střílení na hranicích.

Pocit ohrožení příliš otevřeným světem dostal novou potravu v souvislosti s koronavirem. Ověřil jsem si to pečlivým „terénním výzkumem“, který vzhledem ke karanténě spočíval v pročítání internetových debat. Například pod jedním článkem o budoucnosti volného vycestování na „Novinkách.cz“ můžeme najít exempláře úplně všech myslitelných negativních postojů, které jde v této věci zaujmout. Od přesvědčení, že nápad s volným pohybem po Evropě byl od počátku zvrhlý, až po škodolibost, že ostatní si nemohou jezdit, kam je napadne.

Jde o reakce snad pochopitelné, ale přece nebezpečné. Jde samozřejmě o velmi malý vzorek a rád se budu mýlit. Zdá se ale, že otázka uzavření hranic v souvislosti s koronavirem je dalším příkladem hlubších dělicích linií uvnitř české společnosti. Jedné, která hranici považuje za místo, kudy má každý právo až na úplné výjimky vždy a kdykoli projít. A té druhé, která hranici vnímá jako čáru, uvnitř které jsme v bezpečí a klidně tu můžeme zůstat zavřeni jako doma ve spižírně. Volné překračování hranic chápe jako zbytnost, ekvivalent cestování za zábavou.

Strach versus děs

Opět soudě podle internetu, vyvinul se kolem uzavření hranic u té první části Čechů jakýsi děs, snad skoro hysterie. Byla zřejmě vyvolaná snadností, skoro frivolností, se kterou nejvyšší politici země prohazovali to a ono o omezení svobody pohybu na rok či dva. Žádné plány, žádné parametry, žádná úcta k hodnotě, kterou svobodný pohyb má. Nanejvýš pokus uspokojit masový pohyb o dovolené do Tater a k Jadranu, to ale vypadá spíš jako snaha uspokojit svou část fanoušků. A ne jako odraz pochopení, v čem spočívá hodnota svobody odcestovat, kam chci nebo potřebuji.

Jan Fingerland|foto: Dominik Čejka,Český rozhlas

Mnohem větší znepokojení ale možná u některých, včetně mě, nezpůsobuje vláda, ale reakce té části společnosti, která v hloubi duše věřila, že „hranice nejsou korzo“ a nikomu se nic nestane, když bude rok či dva sedět na zadku.

Za to ale vláda a vládní strany nemohou. Ti s tím jen počítají. A pracují.

Autor je komentátor Českého rozhlasu