Jan Fingerland: Nohavica pro Vysockého, Vysockij pro Nohavicu
Jaromír Nohavica byl oceněn, a současně zostuzen. Je to skoro jako z nějaké Vysockého písně. Vyznamenal ho Vladimir Putin za propagaci ruské kultury, totiž za přednes českých překladů písní Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy.
Pro lidi mé generace, dospívající koncem 80. let, Nohavica hodně znamenal. A díky Nohavicovi jsme uznávali i Vysockého, jako jednu z mála ruských věcí vůbec. Takže Nohavica byl v tomto smyslu oceněn po právu. Oba, Nohavica i Vysockij, každý svým způsobem, byli tehdy hlasem volnosti a nedůvěry k moci.
Milost předčasné smrti
Vysockij neměl to štěstí, aby se dožil svobody, a tak nevíme, co by soudil o dnešní ruské moci. Jestli by třeba neprošel podobnou transformací, jako třeba Nikita Michalkov, který Putina uznává a obdivuje. Vysockého „válečné“ písně zněly na shromážděních oslavujících ruskou okupaci Krymu, ale jak známo, s mrtvými básníky si každý může dělat, co chce – to jen živí odpovídají za to, kdo se jejich jménem zaštiťuje.
Čtěte takéParadox Nohavica. Zpíval o svobodě, teď si přijel pro vyznamenání do země, kde se svoboda potírá
Nohavica ovšem zpíval Vysockého dávno před nástupem Putina, dokonce dávno před Listopadem. Současně je překvapivé, že vlastně převzal jen velmi malou část Vysockého či Okudžavova repertoáru.
Někdy ani nejde o jeho vlastní překlady, ale dílo rusisty, překladatele a příležitostného interpreta Milana Dvořáka. Jeho jméno při zpívání Vysockého písní Nohavica občas zapomíná uvádět, pravděpodobně ze skromnosti – a je pravda, že Milan Dvořák skromný je.
Konec konců vedle ruských písničkářů přeložil a přebásnil řadu klasických i novodobých děl ruské kultury, včetně Evžena Oněgina – tím ovšem nenabádáme ruského prezidenta, aby Puškinovu cenu udělil také Milanu Dvořákovi, tak zlomyslní nejsme.
Pečlivý výběr
Je tu ještě jedna zvláštnost. Nohavica mohl čerpat z velmi rozsáhlého Vysockého díla a skoro stejně rozsáhlého okruhu Dvořákových překladů. Přesto si vybral písně jen určitého druhu. Obvykle jsou to kousky žertovné, pijácké nebo melancholické, nepočítáme-li píseň Pravda a lež, která má v současném kontextu nepředvídané vyznění.
Přitom Vysocký napsal i věci, které osobitě komentují ruskou historii i jeho vlastní současnost. Třeba „Baňka po bělomu“, v češtině „Rozpal tu lázeň až doběla“, patří k jeho textově nejpůsobivějším i hudebně nejzajímavějším věcem. Je ovšem o tom, jak někdo může být tak fascinovaný mocí, až se vzdá svého vlastního úsudku. A navíc nehezky mluví o období, které dnes Putin i řada jeho spoluobčanů vnímají jako vrchol ruských dějin.
Nohavica také nepřevzal bezejmennou Vysockého píseň, začínající slovy „V naš krug ně každyj papadal“, něco jako „mezi nás se jen tak někdo nedostal“. Ta je o udavačství. A v proslulé písni „Ja něljublju“ si Vysockij stěžuje na to, že mu občas někdo přeruší telefonní spojení, nebo dokonce čte jeho dopisy. Kdo to tehdy asi byl?
Čertovská balada
Zmíněný Milan Dvořák z ruských písničkářů nepřekládal jen Vysockého nebo Okudžavu, ale také Alexandra Galiče. Tento básník, dramatik a interpret vlastních písní je u nás bohužel málo známý. Mimo jiné i proto, že byl v Sovětském svazu zakázaný a nakonec vyhnaný do exilu.
Přitom jeho písně jsou stejně mocné jako ty Vysockého, a neméně sofistikované jako ty Okudžavovy. Zpíval o mnohém, také o ruském, pardon, sovětském imperialismu, zmiňuje vícekrát i okupaci Československa. Petrohradskou romanci zpívá důstojník, který v mládí spílal tyranům a horoval pro svobodu, ale tváří v tvář nebezpečí ustoupil a ve stáří už se jen lituje a přemýšlí o tom, zda pojede do lázní.
V jedné z nejlepších písní nazvané Oblaka se – podobně jako Vysockij – také vyrovnává s fenoménem gulagu. A v baladě o čertovi Galič zpívá o tom, jaké to je podepsat ďáblovi jeho úpis. Zvlášť když novodobí čerti už nežádají krev, úplně jim stačí obyčejný inkoust.
Galič by před pár dny oslavil nedožitou stovku. Zemřel v roce 1977 za nevyjasněných okolností, podle jeho dcery ho zavraždila KGB. Tedy někdo ze zkušenějších kolegů tehdejšího nováčka Vladimira Putina. Jaromír Nohavica si Galiče bohužel neoblíbil. Ale vlastně má pravdu, za zpívání jeho písní by dnes v Kremlu medaili nedostal.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
