Jan Fingerland: Nedělní Paříž byla i nebyla Charlie Hebdo
Paříž byla v neděli hlavním městem boje proti teroru, řekl francouzský prezident François Hollande. A skutečně, svůj nesouhlas s nábožensky motivovaným násilím vyšlo do pařížských ulic ukázat kolem jednoho a půl milionu lidí.
Je to nepochybně velké vítězství vůle překonat trauma a nenechat se vtáhnout do zesilování nedůvěry mezi muslimy a nemuslimy a do zacyklování vzájemného strachu a z něj se odvíjející nenávisti.
Je to snad také triumf francouzství, myšlenky, že francouzská republika a její ideály rovnosti, volnosti i bratrství jsou něčím, co veřejnost spojuje dohromady – navzdory stále se zvyšující rozmanitosti tamní společnosti.
Společné vystoupení je důležité také proto, že Francie – jakožto bydliště největší muslimské menšiny v Evropě – nemůže dělat nic jiného, než své muslimy vtáhnout do veřejného života a dát jim najevo, že z titulu své víry nebo svého původu nebudou vyčleňováni.
I když ani to nemůže zakrýt skutečnost, že v běžném životě, zejména ekonomickém, lidé arabského původu vyčleněni jsou.
Nyní nastává nová fáze, totiž doba, kdy si bude muset francouzská společnost, nebo obecně Evropa, vyjasnit, kde leží některé linie.
Jednou z nich je správné vyvážení toho, jak daleko má sahat moc státu v boji proti extremismu. Francouzská tajná služba je nyní kritizována za to, že útokům nezabránila a že nedokázala uhlídat lidi, o jejichž nebezpečnosti věděli i Britové a Američané.
Francouzi se tedy nepochybně dopustili chyb, ale možná že za rok budou stejné hlasy kritizovat francouzskou policii a další složky za přílišné vnikání do soukromí občanů a porušování posvátných svobod – včetně těch psát a kreslit, cokoli si kdo myslí.
Jsou tu i další linie, o jejichž stanovení je třeba debatovat. Zatímco pařížské ulice ovládlo heslo „Jsem Charlie“, opatrně se začíná ozývat také opačné sdělení: „Nejsem Charlie“. Říkají ho někteří muslimové a zřejmě i někteří konzervativní nemuslimští Evropané.
I naše kultura má svá tabu a má své hranice toho, co není vhodné. Můžeme nesouhlasit – na rozdíl od českého prezidenta – s absurdně tvrdým trestem pro ruskou skupinu Pussy Riot, ale také to neznamená, že souhlasíme s tím, že je chvályhodné šlapat někomu pomyslně na nohu.
Možná by soužití nemuslimů s muslimy prospělo, kdyby po čase, až se emoce uklidní, proběhla také demonstrace pod heslem „Nejsme Charlie“. Hlubší smysl evropské svobody je přece v něčem jiném než v ukazování toho, že neuznáváme žádné hranice.
Bude však také nutné přezkoumat i situaci evropského islámu, nebo snad evropských islámů. Debata o tom, jak smýšlejí někteří evropští muslimové, byla omezována nejen snahou je neostrakizovat, ale také dobrovolnou tabuizací řady témat.
Je charakteristické, že i Angela Merkelová, která před několika lety mluvila o selhání multikulturalismu, už nepřipouští debatu o tom, co žene obyvatele některých německých měst do ulic pod hlavičkou hnutí Pegida.
Pokud si ale evropští státníci nepřipustí, že problém s extremismem v řadách evropských muslimů existuje, současná situace se bude opakovat, a to v ještě větším měřítku.
Vždyť i papež František, jehož nikdo nebude podezřívat z protimuslimského štvaní, celkem bez obalu vyzval muslimské představitele, aby především oni nahlas náboženský extremismus odsoudili.
Z hlediska budoucnosti vzájemné důvěry je smutným štěstím, že mezi hrdiny posledních dní byli tři muslimové, nejen teroristy popravený policista, ale také korektor časopisu Charlie Hebdo Mustapha Ourrad.
Posléze se začalo hovořit i o přistěhovalci z Mali, prodavači z pařížského košer obchodu, který pomohl několik židovských zákazníků ukrýt před útočníkem.
Právě situace francouzských židů zůstala v kontextu vyvraždění redakce Charlie Hebdo trochu stranou. Tamní židé, a ostatně nejen oni, žijí už dávno ve strachu z fyzických útoků a mnozí z nich mají pocit, že je francouzský stát hodil přes palubu.
Incidenty, během nichž jsou židé ve Francii napadáni, jsou už téměř na denním pořádku, včetně několika obětí na životech. Jen za loňský rok ze země odešlo asi 7000 francouzských židů a letos to pravděpodobně bude ještě více.
Po útoku na košer samoobsluhu se však přece jen do určité míry debata otevřela. Premiér Manuel Valls dokonce řekl, že Francie bez židů nebude Francie. Rozestavět armádu k židovským školám a synagogám, jak to pařížská vláda udělala v reakci na poslední události, ale věc určitě nevyřeší.
Jak jsme v úvodu uvedli, francouzský prezident Hollande Paříž označil za hlavní město boje proti náboženskému terorismu. Tato slova s hořkostí sledují v Nigerii, nejlidnatějším africkém státě.
Ve stejných dnech, kdy byly oči světa upřeny k Francii, zavraždili tam extremisté z Boko Haram několik stovek lidí. Není tedy divu, že nigerijský arcibiskup Ignatius Kaigama obvinil Západ, že vidí jen to, co chce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
