Jan Fingerland: Margaret Thatcherová ve světové politice

8. duben 2013

Bála jsem se, že strávím svá premiérská léta řešením potíží s likvidací odpadků. Teď mám ale v rukou takovou úžasnou výzvu. Tato slova údajně vyřkla Margaret Thatcherová na adresu krize, která se v roce 1982 rozhořela kolem Falklandských ostrovů, jež obsadila tehdejší argentinská junta. Thatcherová navzdory pochybnostem svých kolegů poslala na tisíce kilometrů vzdálené Falklandy armádu a ostrovy znovu dobyla. Teprve dnes se mluví o tom, že právě premiérka ve snaze o snížení veřejných výdajů seškrtala i rozpočet na obranu.

Přinejmenším pro lidi nakloněné Margaret Thatcherové se z této události stal klíčový moment její politické hagiografie. Klíčový nepochybně byl, protože Thatcherová tehdy zabředla do bojů s hornickými odbory a zpráv o nepříznivých hospodářských výsledcích a tak hrozilo, že kariéra první ženy v čele britské vlády skončí poměrně brzy. Po vyhrané miniválce se Thatcherová mohla svést na vlně patriotismu a díky tomu se během dalších získaných let otisknout nejen do dějin britských, ale i evropských a světových.

Nezapomeňme, že do funkce vstoupila v době, kdy vrcholila závěrečná fáze studené války, přičemž řada západních politiků dávala přednost politice usmiřování se Sovětským svazem a i jinak projevovali značnou ochablost. Západní Evropa byla oslabená dvojí ropnou krizí, zatímco Sověti na drahé ropě vydělávali. V roce nástupu Thatcherové Sověti také poslali své vojáky do Afghánistánu. Thatcherová, která o sobě ráda tvrdila, že je „ve svém kabinetu jediným mužem“, se stavěla tvrdě nejen k hornickým odborům, jak se později ukázalo tajně podporovaným ze Sovětského svazu, ale i k sovětskému systému jako takovému. Byla v tom více nadstandardní spojenkyní Spojených států. V té době Bílý dům obýval Ronald Reagan, s nímž souzněla nejen lidsky, ale také politicky. Podporovala rozmístění střel Pershing v západní Evropě a od Američanů zakoupila systém raket Trident.

Boj s Moskvou ovšem nevnímala jako geopolitické soupeření dvou mocenských bloků, ale jako morální záležitost. Když mluvila o „obnově ducha svobodného světa“ a uvolnění „pout otroků komunismu“, myslela to vážně. Pravděpodobně jako první také rozpoznala potenciál ambiciózního ruského politika, s nímž se při své cestě do Moskvy setkala v roce 1984 – šlo o jistého Michaila Sergejeviče Gorbačova. Bylo to ještě před tím, než se z něj stal generální tajemník KSSS.

Vedle Falkland a Studené války měla ještě jedno velké zahraničně-politické téma, a to evropskou integraci a zejména postavení Británie v nové Evropě. Byla pro účast Británie v takové Evropě, která by se co nejvíce podobala zóně volné obchodní směny. Sama to formulovala tak, že britští konzervativci přece nevytlačili stát ze soukromých záležitostí lidí jen proto, aby pak tento prostor zaujaly evropské úřady. Byla také proti účasti Británie na evropském směnném mechanismu, který se stal základem společné evropské měny. V tom se však tolik nelišila od většiny britských politiků, včetně levicových. Dnes její příznivci poukazují na to, že některá varování Thatcherové z 80. let se v posledních letech vyplnila.

Naštěstí neměla pravdu v jiné evropské záležitosti, a to odporu ke sjednocení Německa po pádu Berlínské zdi. Gorbačova tehdy varovala před tím, že německé sjednocení povede k přehodnocení poválečných hranic, zatímco na západě hovořila o nebezpečí případné spolupráce nového silného Německa s Rusy.

Na samotný závěr svého působení ještě Thatcherová stihla ovlivnit americký postoj k irácké okupaci Kuvajtu. Ve svých pamětech píše, že v telefonickém hovoru s tehdejším americkým prezidentem Georgem Bushem starším, prý poněkud nerozhodným, svého kolegu posílila konstatováním, že „není čas na váhání“. Američané nakonec skutečně poslali do oblasti své vojáky a Kuvajt v čele mezinárodní koalice začátkem roku 1991 osvobodili. Tou dobou už ale Thatcherová nebyla britskou premiérkou ani vůdkyní Konzervativní strany.

Spustit audio