Jan Fingerland: Margaret Thatcherová mezi ženami a politiky

Tento přístup zůstal této dívce i v době, kdy už se jmenovala Thatcherová a jako první prorazila hned několik stropů bránících lidem jako ona v cestě vzhůru.

Pocházela z rodiny malého obchodníka, z okrajového hrabství Lincolnshire, a navíc neabsolvovala prestižní střední školu, což byly vesměs velké překážky v tak třídně uvažující zemi, jako je Británie, a v takové organizaci, jako je Konzervativní strana. Tím, co Thatcherovou brzdilo nejvíc, byla pravděpodobně skutečnost, že byla žena. Sama ještě v 70. letech uvedla, že se nedožije doby, kdy by v čele britské vlády stanula premiérka. Přitom je Británie zdrojem a vzorem pro téměř všechny ostatní demokracie.

Zároveň platí, že postavení žen je důležitým měřítkem kvality politického systému, jak se často zdůrazňuje v souvislosti se zeměmi třetího světa, zvláště islámskými. Když se podíváme pozorněji, zjistíme, že v zemích, jako je Bangladéš, Indie, Pákistán nebo třeba Libérie už ženy v čele vlád či státu dávno stanuly, zatímco třeba takové Švédsko, synonymum rovnostářství, nikdy žádnou premiérku nemělo a ani to není v blízké době pravděpodobné. Také v Americe se nejblíže k vrcholku dostala až Hillary Clintonová, když téměř získala demokratickou nominaci pro předminulé prezidentské volby. Přístup žen k moci – a naopak moci k nim – tedy dává mnohem složitější obrázek věcí.

Pro nás by bylo zajímavé zjistit, proč se v české politice ženy tak špatně uplatňují. Je to tím, že muži politici rádi dělají zákulisní rozhodnutí v místech, kam ženy s nimi nechtějí nebo ani nemohou jít? Jisté je, že ženy uvažují jinak, možná lépe. Už Karel Čapek kdysi poznamenal, že „ženy těžko získáte pro ideu volného obchodu, ale získáte je pro ideu lacinějšího chleba“. Neboli přístup žen je mnohem praktičtější a méně zatížen ideami – či ideologiemi. Také sociologické výzkumy potvrzují, že ženy jako voličky jsou racionálnější a střídmější. Je možné, že by bylo na světě lépe, kdyby volební právo měly výhradně ženy.

O střízlivosti bychom mohli mluvit i v souvislosti s politikou Thatcherové. Ta do britské debaty vnesla myšlení stojící mnohem více nohama na zemi, i když byla obviňována z „přízemnosti“ a nejeden odpůrce rád připomněl, že otec Thatcherové byl „hokynář“, jak to citlivě zmínil ještě po její smrti jeden český sociálně demokratický politik. Ani zde to však není celá pravda. Thatcherová nebyla možná zrovna ideologickou političkou, ale přece jen přišla s vlastními články víry, s vizí, které se musela realita občas podrobit.

Německý historik a publicista Michael Sontheimer před několika dny publikoval v časopise Der Spiegel úvahu, v níž srovnával Thatcherovou se současnou německou kancléřkou Merkelovou. V něčem jsou si podobné, obě pocházejí z rodiny kazatele, obě vystudovaly přírodní vědy. To prý dalo jejich uvažování určitou věcnost a racionální pragmatismus. Zatímco ale Thatcherová dělila a polarizovala, Merkelová je mnohem měkčí a místo střetů raději vyčkává. To je podle Sontheimera možná méně hrdinské, ale chytřejší a v posledku také účinnější.

My bychom mohli z českého hlediska dodat, že střízlivá Merkelová se nám jeví jako dosti britská, zatímco odhlodaná až dogmatická Thatcherová zapadá do našich představ o němectví. I to je vlastně ukázkou toho, jak vlastně stereotypy nefungují a brání ve výhledu na skutečnost. Zmínili jsme se o tom, že sama Thatcherová nevěřila, že se dožije toho, aby v čele britské vlády stanula žena, a nakonec se jí stala ona sama. Merkelová je možná měkčí, více „britská“, ale také je to možná i tím, že cestu ženám, jako je ona, proklestil už dříve někdo jiný. Totiž Margaret Thatcherová, která neochvějně věřila už od dětství, že dostane, co si zaslouží, a že si zaslouží, co má.