Jan Fingerland: Mandela aneb Malá úvaha o velkých lidech

To se týká také Nelsona Mandely, který v pátek zemřel. Jeho zapomnění pravděpodobně nečeká, protože zbožnění neušel už za svého života. Bývalý bojovník proti apartheidu, dlouholetý vězeň a pak první černošský prezident své země mohl už za svého života navštívit ulice, školy, a dokonce i muzea nesoucí jeho jméno. Pravděpodobně o mnohé z toho vůbec nestál, ať už ze skromnosti, anebo proto, že znal pravou cenu takového uctívání. I kult je vlastně druhem zapomnění, protože za oslavnou fasádou přičinlivých dělníků agitace skutečný člověk spolehlivě zmizí.

To neznamená, že i velcí mužové nestojí o slávu. I oni jsou jen lidé a proslulost či veřejné pocty jsou sladké a návykové. Slavomam je jedním ze způsobů, jak překonat dočasnost a dosáhnout věčnosti, anebo alespoň její iluze. Zrovna tak ale může být získávání slávy pragmatickým rozhodnutím, protože proslulost, to je také moc.

Nevím, jestli Nelson Mandela o slávu stál, ale zřejmé je, že průměrnému Evropanovi se v souvislosti s bojem proti apartheidu vybaví jen jeho jméno. Podobné to bylo i s proslulostí Václava Havla v době normalizace, nebo třeba personifikace pražského jara v osobě Alexandera Dubčeka, jakkoli zrovna on nebyl ani hybatelem věcí, ani nejvytrvalejším bojovníkem. Možnost ztotožnit si obecný jev s konkrétním jménem a tváří je však praktická.

Mandelova sláva, možná podobně jako ta Havlova, Wałęsova nebo jakéhokoli symbolu nějakého hnutí, skutečně sloužila vyššímu cíli. Na Mandelově proslulosti zejména během jeho dlouhého věznění pracoval jeho spolupracovník Oliver Tambo. Tím, že systematicky vytvářel Mandelův mýtus, vzdal se Tambo šance na vlastní slávu – a to zejména v zahraničí, kde sám dlouhá léta žil. Je příznačné, že Tambo nejen nedostal žádnou Nobelovu cenu, ale také ztratil kontakt se svým vlastním národem.

V televizním pořadu Velcí Jihoafričané se umístil až na 31. místě. Mandela byl samozřejmě první, před Tambem se umístili četní golfisté, herečky i baviči. Tambo, o rok starší než Mandela, také zemřel o dvacet let mladší, v roce 1993, krátce po návratu z exilu a dávno před nástupem internetu, a jeho ohlas už u mladší generace nemohl být tak silný. I takové věci rozhodují o tom, kdo se zapíše do učebnic dějepisu.

Mandela kvůli své proslulosti nezpychnul, naopak ji využil k tomu, aby po pádu apartheidu provedl svou zemi nesmírně nebezpečným přechodem z vlády bílé menšiny na vládu, v níž moc získala dosud utlačovaná a někdy dost radikální černá většina. Měl také paradoxní smolné štěstí těch opozičních bojovníků, kteří se dočkali svého úspěchu a získali moc – a s ní i odpovědnost. Takoví lidé totiž nikdy nemohou naplnit naděje, které do nich jejich uctívači vkládají.

A tak zatímco třeba kurdský vůdce Öcalan pravděpodobně bude do smrti sedět v tureckém vězení na ostrůvku Imrali a zůstane pro své lidi neposkvrněnou legendou, Mandela dostal šanci dopustit se mnoha chyb – a nebo ani ne chyb, ale sice nutných, ale nepopulárních kompromisů. A tak jako se zrazená láska snadno převrátí v nenávist, také obdiv k vůdcům se obrátí v zášť, pokud se ne vše vyvine tak, jak si to lidé vysnili, když ještě mohli jen snít. Své by o tom mohl vyprávět třeba Václav Havel, kterému jsou dnes zhrzenými debatéry přičítány viny i za věci, které rozhodně ovlivnit nemohl.

Zmiňovali jsme se o tragédii krále Hamleta, jehož památka ho nepřežila o více než pár měsíců. Oproti předčasně zesnulému králi Hamletovi se Mandela dočkal dvojsečného požehnání vysokého věku. Díky své dlouhověkosti mohl vidět omyly svých následovníků, aféry své ženy Winnie, rozbroje svých potomků a nevybíravý boj o svůj politický i hmotný odkaz. Mandela tak připomíná spíše krále Leara než krále Hamleta.

Život však není literatura a struska na Mandelově životním příběhu ho nebude špinit navždy. Paradoxně ho proti tomu může chránit i jakýsi povinný obdiv, který se kolem něj prozatím rozprostírá. Avšak ještě i v době, až bude i v samotné Jižní Africe jeho život nahlížen střízlivěji, bude jeho životní bilance ve vysokém přebytku. Právě to, nikoli jeho mýtus, z něj dělá velkého muže.