Jan Fingerland: Květnový rébus aneb Osvobození od osvobození
O lidech, kteří se nevypořádali se svou minulostí, soudíme, že jsou nevyrovnaní. Ale neplatí to o celých národech? Třeba i o nás a našem vztahu k vlastní historii?
Čtěte také
Některé kapitoly svých dějin jsme už úspěšně uzavřeli, o některých často nevíme, že bychom je měli otevřít. A ještě jiné se pravidelně vracejí, aby nám připomněly nevyřešené domácí úlohy. Jako třeba to, co se odehrálo počátkem května roku 1945.
Soudě podle médií a internetu, případně vyslechnutých osobních debat, je to snad ještě žhavější téma než Srpen 1968 nebo Listopad 1989 – zajatci se přitom v této řeži neberou.
Podle jedné části debatujících jsme byli výhradně osvobozeni, a to výlučně sovětskou armádou – nebo ještě lépe, „ruskými vojáky“. Kdo to zpochybňuje, je fašista a uráží památku padlých. Je to vlastně starý stalinský mýtus implantovaný ruské veřejnosti a pak úspěšně transplantovaný k nám, včetně onoho podivuhodného sklonu jeho nositelů cítit se neustále ukřivděný.
Čtěte také
A pak je tu druhá, protilehlá velká část debatujících, která soudí, že jsme nebyli osvobozeni, protože tu jednu totalitní velmoc vystřídala druhá. Jistě, Stalin byl s desítkami milionů obětí stejný vrah jako Hitler, ale konkrétně u nás zahynulo za 40 let zostřeného přátelství se Sovětským svazem podstatně méně lidí než za šest let nacistické okupace – a vraždili jsme si je hlavně sami.
Podle této verze dějin prý sovětská armáda dorazila „do takřka osvobozené Prahy“, vděk prý proto není na místě. Toto tvrzení by ovšem mělo smysl, jedině pokud by se Sověti zastavili někde u Minsku a počkali, až si to tu s Němci vyřídíme sami. Pokud by to udělali, asi bychom si na Pražské povstání ještě pár let počkali, a pokud by nastalo, možná by ho potlačovali vlasovci.
Česká schizofrenie
Čtěte také
Jak se stane, že se na věc můžou dvě části jednoho národa dívat tak odlišně? Je to patrně důsledkem zvláštní schizofrenie české duše. Národ proslulý svou střízlivostí se „v dějinách“ chová velmi velmi pragmaticky. Když ale o dějinách mluví, je velmi dogmatický. Možná jedno vyplývá z druhého. A dále, neřídíme se možná Orwellovým „kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost“ – spíše věříme, že kdo ovládá přítomnost, má výhradní právo vykládat minulost.
Pak ovšem nevyhnutelně zanikají všechny detaily a nuance, a tedy šance porozumět událostem, které z podstaty věci nemohou být jen černé, nebo bílé. Případně rudé.
Přitom není tak těžké si to všechno pěkně položit vedle sebe na stůl: Nezpochybnitelnou roli ruských vojáků, ale i těch ukrajinských, běloruských, rumunských, amerických nebo britských. Na pražském vojenském hřbitově najdeme i hroby padlých Kypřanů muslimského vyznání.
Čtěte také
Přidat bychom museli příběh vlasovců, se všemi nejednoznačnostmi jejich působení. Roli českých kolaborantů s nacisty, ale pak dalších kolaborantů s novými osvoboditeli – někdy těch stejných lidí. Zbabělost některých českých politiků, ale i nevděčná dilemata, před kterými se ocitali. Zločiny některých sovětských vojáků, ale i pokus představit si, co s člověkem udělají čtyři roky na frontě.
Dále nedostatečně připomínanou kapitolu zatýkání a odvlékání Čechoslováků ruského původu sovětskými tajnými službami a hanebnou úlohou českých úřadů v této věci – pro tyto Rusy se skutečně o osvobození nejednalo. Nadšení Západočechů z Američanů, ale i šok, když zjistili, že vítězové nad Hitlerem segregují černé vojáky od těch bílých. Pokračovat bychom mohli ještě hodně dlouho.
Skoncovat s mýty
Potíž je, že v našich debatách stále sklouzáváme do mytologického způsobu uvažování, ve kterém realita musí být pěkně vytvarovaná a vyleštěná jako bronzový pomník, třeba ten Koněvův. Spory o něj jsou vlastně podkapitolou velké otázky o osvobození – a ta je zas podkapitolou našich politických sporů o současnost a budoucnost.
Byl Koněv v Praze 6 pomníkem osvoboditelům, nebo okupantům, postavený jako vzkaz místních satrapů svým pánům do centra říše? Pokus doplnit Koněva vysvětlující tabulkou nevyšel a to ukazuje, že pokus vybavit vysvětlující tabulkou celou novodobou historii už vůbec není možný. Budeme muset začít odjinud, poctivěji. Nebude to příjemné, ale děláme to pro sebe.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
