Jan Fingerland: Konec nouzového stavu aneb Luxus model 2020

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Konec nouzového stavu v Praze

Ještě v lednu existovala relativně široce sdílená představa o tom, co je přepych.

Kdo měl peníze, čas a chuť, mohl si zaplavat na Galapágách, nechat ušít boty na míru nebo si dopřát lanýžů. Covid-19 a vládní opatření těmito jistotami luxusu otřásly.

Na Galapágy nic neletělo a hranice byly stejně zavřené. Ještě že alespoň ty lanýže nedošly. Mnohem víc si ale bylo možné užít jiné radovánky. Zde je několik příkladů.

Jedním z požitků byl a stále je vzduch a možnost volně dýchat. Jistě znáte ten pocit, když si sundáte roušku a zhluboka se nadechnete. Tento plicní přepych má v sobě i skrytou hlubší notu – ten, kdo se třeba hodiny přidušuje v roušce, při tom zažívá v malých dávkách to, co zažívají někteří nakažení. Je to vlastně varování, anebo možná jakési existenciální homeopatikum.

Kdo jí, nezlobí

Jiným požitkem je prostor. Kdo trávil karanténu nebo i jen omezení pohybu v malém bytě, navíc třeba bez balkónu, byl na tom výrazně hůř než ten, kdo má za oknem pole, i kdyby bylo řepkové. Výhoda života v centru města se dočasně smrskla a možnost pohledu upřeného do dálky nabyla pozoruhodné ceny.

S tím souvisí třetí komodita, totiž samota, která se v našich životech projevila příznačně dialekticky. Kdo žije sám a přestal chodit do práce, mohl snít o lidské společnosti. Kdo do práce nechodil, ale koronakrizi přečkával s rodinou, měl možná opačné pocity. Zkušenost žádoucí samoty i srdečné pospolitosti jsou radosti, které se vzájemně doplňují, ale žádná vláda je nedokáže spravedlivě přerozdělit. Krize ale dokáže jejich nerovnováhu zvýšit.

Cosi dialektického je i na naší zkušenosti s jídlem. Zažili jsme období, kdy jsme se báli, že nebudeme mít co jíst. Zejména když nám rychlejší sousedé vykoupili všechny těstoviny, dokonce i cannelloni, po kterých jinak ani pes neštěkne. Naštěstí se ukázalo, že konzumní kapitalismus funguje dobře a samoobsluhy se z nájezdů dokázaly rychle vzpamatovat. Starší lidé si pamatují, že dostatek jídla není nic samozřejmého. Následovala fáze doložitelná mnoha facebookovými statusy, v níž si někteří – a některé – bližní naopak stěžovali na neschopnost přestat jíst. Kdo se cpe, nezlobí.

Lidé a vlaštovky

Pro řadu lidí se silným zážitkem stala nemožnost nejen opustit dům, ale i město, nebo dokonce stát. Generace, které nezažily železnou oponu, to nepochybně vnímaly jinak než ti, kdo si pamatují na výjezdní doložky a nevrlou pohraniční stráž. Není zřejmé, kdo závory na hranicích snášel hůře, případně v jakém smyslu. Jisté je, že nám neviditelná ruka koronaviru a viditelná ruka státu připomněly, že nejsme vlaštovky a volný pohyb není samozřejmý, bez ohledu na oprávněnost dočasných omezení.

Novináři, psychologové i nejrůznější postmoderní proroci už celé týdny spekulují o tom, jak se změní svět po epidemii. Možná něco vědí, ale spíše se to teprve ukáže, zvlášť když nevíme, co nás ještě v souvislosti s koronavirem čeká. Dá se ale odhadnout, že zkušenost vzácnosti některých laciných věcí, jako je vzduch, prostor, ticho, samota nebo společnost už navždy zůstane s každým, kdo tuto etapu zažil.

Jan Fingerland

Pro někoho to může znamenat změnu osobních životních rozhodnutí, pro někoho podnět k novému přemýšlení o tom, jak nakládat s mocí nad svou osobou, kterou státu svěřuje nejen při volbách. Zatím skončilo období nejpřísnějších uzávěr, teď nastává nová etapa, kdy se ukáže, jak zkušenost využijeme v době, kdy je nejčerstvější.

Autor je komentátor Českého rozhlasu