Jan Fingerland: Končí kurdská válka v Turecku. Nebo možná ne
Oznámení o ukončení konfliktu je vždy zpráva, která přináší naději. Naposledy se tak stalo v Turecku, kde Kurdská strana pracujících rozhodla o konci obrozeného boje proti tureckému státu a dokonce ohlásila své rozpuštění.
Nebylo to takové překvapení, protože k ukončení boje svou organizaci vyzval už koncem února její zakladatel, ale pak také dlouholetý vězeň Abdullah Öcalan. Teď tedy Kurdská strana pracujících PKK uposlechla jeho výzvy, a udělala ještě před pár měsíci nemyslitelné rozhodnutí.
Čtěte také
Končí tím možná ozbrojený boj, který trval desítky let a vyžádal si desítky tisíc mrtvých. PKK během té doby nejen snížila své požadavky z úplného osamostatnění od Turecka k pouhému posílení práv Kurdů v Turecku, ale také se přesunula od marxismu a ateismu blíže ke kurdskému vlastenectví a smířlivosti vůči náboženství.
Proč a jak
Nabízejí se logické otázky, proč PKK končí ozbrojený boj, a co to kurdské menšině v Turecku, která tvoří až pětinu obyvatel, přinese.
V jistém smyslu se dá mluvit o tureckém vítězství, protože turecký stát žádné kompromisy s kurdskými nacionalisty dělat nehodlal, a měl v tom podporu podstatné části veřejnosti. Roli hrál i fakt, že zakladatel PKK Öcalan je už 25 let ve vězení, převážně na samotce, a sám vyzval svou organizaci k ústupkům.
Čtěte také
PKK původně signalizovala, že odstoupení od boje ohlásí na svém kongresu za osobní přítomnosti legendárního vůdce. Ten ovšem dosud propuštěn nebyl, a ani jinak Turecko nedělá velké ústupky, ve vězení dosud sedí představitelé kurdských stran, kteří se pravděpodobně nepodíleli na teroristických útocích, jakých se jinak PKK skutečně dopouštěla.
Nějakou roli v nečekaném rozhodnutí hrál sám Öcalan, který v 76 letech možná zatoužil ještě se někdy dostat na svobodu, i když definitivní rozhodnutí nechal na svých spolupracovnících. A do jaké míry dospěl on a jeho lidé k závěru, že ozbrojeným bojem už nic nezískají a v jistém smyslu uznali svou porážku.
Mluví se o tom, že smír s PKK inicioval samotný prezident Recep Tayyip Erdogan. Ten hodlá znovu změnit ústavu a prodloužit tak svůj pobyt u moci na úkor levicové demokratické opozice. K tomu prý potřebuje spolupráci kurdských stran. Erdogan k tomuto kroku získal i souhlas tureckých ultranacionalistů, kteří by jinak byli zásadně proti jakékoli spolupráci s Kurdy.
Čtěte také
Širším pohledem
Rozpuštění PKK se odehrává v kontextu velkých změn v regionu, a samo může mít velké dopady i za hranicemi Turecka. Například ve vztahu k Iráku, na jehož území má PKK základny, a turecká armáda tam podnikla několik vpádů.
Kurdové žijí také v Sýrii, kde už několik let existuje de facto kurdská autonomie. Tu udržují syrsko-kurdské jednotky, které mají k turecké PKK mnohem blíže. Syrští Kurdové nyní jednají s novou syrskou vládou o začlenění do jednotné Sýrie, a nežádají samostatnost. To by mohlo Turecko, neustále se obávající kurdského separatismu doma i v zahraničí, nějak uklidnit.
Čtěte také
Ankara však nadále hodlá mít nad děním v Sýrii nějakou formu kontroly, a nový režim Ahmada Šará považuje za svého klienta. Syrští Kurdové hráli významnou roli v boji proti Islámskému státu, který Turecko podle některých obvinění naopak nepřímo podporovalo, a dosud drží ve vězení tisíce džihádistů. Zhroucení kurdské autonomie v Sýrii by mohlo dostat tyto lidi na svobodu.
Nabízejí se samozřejmě i vzdálenější paralely, třeba do jaké míry takový proces může ovlivnit tlak na palestinský Hamás, který také vede dlouhodobý ozbrojený boj, a nyní je vyzýván, aby ho v zájmu samotných Palestinců ukončil.
Nynější rozpuštění Kurdské strany pracujících je bezprecedentní krok. Avšak existovaly už v minulosti pokusy o příměří mezi Tureckem a PKK, a ty nakonec selhaly. Není také jasné, jak zvratné rozhodnutí PKK o svém zrušení je. Všichni tedy vstupují do velké nejistoty. Na míru mohou všichni vydělat, pokud současně budou ochotni nějak vyhovět svým protějškům.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
