Jan Fingerland: Jimmy Carter, prezident ve svetru

James Earl Carter vlastně vůbec nebyl neúspěšný. Ani jako člověk, ani jako politik. Vzpomínka na něj je ale jiná. Nastoupil do funkce v roce 1977 částečně i díky rozvratu u republikánů, ale zdědil velmi složitou ekonomickou i společenskou situaci.

Spojené státy zažívaly dvojcifernou inflaci, vysokou zločinnost a, jak on sám zdůrazňoval, atmosféru nedůvěry. Za čtyři roky se nedokázal s těmito neduhy vypořádat, vypadal bezradně, proto ho v roce 1980 ve volbách smetl optimisticky naladěný Ronald Reagan.

Carterův apel, aby v období nedostatku energií lidé šetřili, a sám si vzal v nedostatečně vytopeném Bílém domě svetr, ho přežije neméně než jeho nezpochybnitelné úspěchy.

Částečný smolař

V řadě věcí skutečně měl smůlu. Konec jeho prvního, a jak se ukázalo, jediného období, poznamenala známá krize po únosu amerických občanů novým režimem v Íránu. Jeho pokus dohodnout se se Sověty na lepší kontrole zbrojení Moskva sabotovala invazí do Afghánistánu.

Za jediné období toho ale i tak stihl hodně. Nejčastěji se připomíná jeho podíl na mírových dohodách mezi Egyptem a Izraelem, které měly velký dopad i na průběh studené války mezi Amerikou a Sovětským svazem.

Čtěte také

Jimmy Carter: Mírotvorce, který přerušil éru republikánských prezidentů

Někdy šlo o úspěchy, které měly své kritiky, třeba zlepšení vztahů s Čínou, za cenu oduznání Tchaj-wanu, i když Carter současně prosadil zákon, který posílil obranyschopnost této země.

Carter také prosadil dohodu o vědecké a technické spolupráci, která podle některých nepřiměřeně zvýhodnila Peking – a tento stav trvá dodnes, naposledy byla oslabená verze zákona schválena nedávno.

Navzdory velmi moralizujícímu tónu dělal velmi machiavelistická rozhodnutí, když úzce spolupracoval s velmi drsnými režimy, pokud to považoval za výhodné, třeba Indonésií.

Z Bílého domu odcházel zahanben, ale nikoli zapuzen. Našel svou roli v aktivním postprezidentství, které nově definoval. Nezvykle vysoký věk, kterého se dožil, mu v tom samozřejmě pomáhal.

Objevoval se na řadě míst světa, kde díky autoritě exprezidenta supervelmoci a širokému úsměvu dokázal pomáhat v řadě ohledů – v Bosně, na Haiti nebo v Etiopii a Eritreji.

Nezbavil se určité naivity. Před třiceti lety pomohl při vyjednání dohody se Severní Koreou, která slíbila, že nevyvine jaderné zbraně. Výsledek známe.

Jimmy Carter|foto:Ammar Awad, Reuters

Nečekané návraty

Přesto jako kdyby se snažil po celou druhou polovinu života napravit některé své politické chyby. Bylo to mimo jiné díky něčemu, co jsme zapomněli.

Carter nastoupil do funkce jako dvaapadesátiletý, což bylo po dlouhou dobu zcela standardní. Amerika má za sebou i před sebou éru starých prezidentů, dokonce i Kamala Harrisová před čtyřmi lety byla jako viceprezidenta při nástupu starší než kdysi Carter.

Carter už před lety velmi kritizoval Donalda Trumpa a byl v řadě ohledů jeho opakem. Rád mluvil o morálce, náboženství, pokoře nebo skromnosti a snažil se podle nich žít i jako člověk.

Byl to také on, kdo ustavil federální ministerstvo školství, které se Trump chystá zrušit. Prosadil předání Panamského průplavu Panamě. A právě před pár dny Trump mluvil o možnosti průplav znovu převzít.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

A když dnes Trump mluví o obnově těžby fosilních paliv v chráněných arktických oblastech, jde vlastně o krok, kterým ruší Carterova rozhodnutí z konce 70. let.

Život i politika jsou ale plné paradoxů, protože oba si byli v něčem podobní. I Carter vstupoval do politiky jako multimilionář, i když rád zdůrazňoval své skromné začátky.

Prosadil se v demokratické straně jako oponent standardnějších potenciálních prezidentských kandidátů, vystoupal nahoru jako odpůrce establishmentu pomocí špetky populismu, a do Bílého domu dorazil jako washingtonský outsider.

Měl příležitost mnohé pokazit, mnohé napravit a odejít jako uctívaná osobnost.

Autor je komentátor Českého rozhlasu