Jan Fingerland: Jak moc Rusko zvítězilo v Sýrii

12. prosinec 2017

Vladimír Putin je vítěz. Tak to alespoň říká on i jeho lidé, když mluví o ruském angažmá v Sýrii. To prý nyní končí a ruské jednotky se budou po více než dvou letech vracet domů.

Tuto informaci je třeba brát s rezervou, protože Rusko už jednou svůj odchod ze Sýrie oznámilo, ale vojáci zůstali a boje pokračovaly. I tentokrát ministr obrany Sergej Šojgu na otázku, jak dlouho bude odchod trvat, odpověděl, že záleží na vývoji. Jak víme, dočasnost může trvat i celá desetiletí. Navíc, Rusko si ponechává v užívání přístav Tartús, jedinou ruskou námořní základnu ve Středomoří, stejně jako letiště Hmejmim.

Oznámení o ruském vítězství a odchodu se odehrálo v kontextu dvou jiných událostí. Jednak triumfální cesty Vladimira Putina regionem, kdy nečekaně navštívil i Sýrii, aby vyhlásil svůj triumf přímo na místě. A za druhé se tak stalo krátce poté, co i Irák oznámil své vítězství nad Islámským státem na svém území. Rusko ale nepodporovalo Asada ani tak proti Islámskému státu, jako spíš proti sunnitským povstalcům, kteří nebyli žádní džihádisté, ale bojovníci proti politickému útlaku.

Přece jen vítězství

Nic z toho však nevymazává nepochybný ruský zdar, pokud jej měříme úžeji definovanými zájmy ruské vlády. Putin s relativně malými finančními i lidskými náklady zvrátil syrskou občanskou válku ve prospěch svého spojence Asada, a utužil své svazky s Íránem, s nímž nyní tvoří zájmový blok proti sunnitsko-západnímu bloku. Přitom zároveň Rusko za svou pomoc Asadovi nezaplatilo příliš vysokou cenu ani v podobě svého postavení u ostatních arabských zemí.

Rusko už jednou svůj odchod ze Sýrie oznámilo, ale vojáci zůstali a boje pokračovaly

Nenechalo se zatáhnout do vleklé války afghánského typu a konec konců ruské operace ani nevyvolaly velký odpor na západě, navzdory značným civilním obětem na syrském obyvatelstvu. A v neposlední řadě se takřka nenaplnily obavy, že Rusko se stane terčem sunnitského odvetného terorismu.

Putin může slavit úspěch i ve vztahu k domácí scéně, krátce před prezidentskými volbami. Ruská veřejnost bude jistě ráda, že válka končí, a to vítězně a ruští chlapci jsou bezpečně zpátky doma. Rusko se nyní může opět cítit jako velmoc, a vlastně oprávněně. S Ruskem bude potřeba počítat při jakémkoli jednání o budoucnosti Sýrie, ale bude spolurozhodovat i o osudu Izraele, Jordánska, Libanonu a dalších států oblasti.

Vedlejší efekty

Ruský prezident Vladimir Putin a syrský prezident Bašár Asad

Spekuluje se o tom, že nasazení řady vojenských technologií přispělo k prestiži a exportním úspěchům ruského obranného průmyslu, ale takové předpovědi je těžké ověřit. Jisté je, že ruský zbrojní export do regionu roste, i když to má i jiné důvody.

Ale i ty souvisejí s ruským zapojením do syrské války. To totiž bylo možné díky vědomému stažení Ameriky z oblasti v dobách Baracka Obamy a asi ne zcela promyšlené strategii jeho nástupce Donalda Trumpa. Řada arabských zemí začala nakupovat ruské zbraně, i jako symbol nového rozložení své důvěry vůči velmocem.

Zůstává otázkou, jak Rusko se svým novým postavením naloží. Bude-li například chtít spoluvládnout východnímu Středomoří, nebo svůj vliv nakonec smění za něco jiného, třeba západní uznání ruské okupace Krymu. Moskva totiž zřejmě nemá kapacity na to, aby hrála dlouhodobě úlohu velmoci, nanejvýš jakéhosi důležitého podílníka na blízkovýchodních záležitostech. Vzhledem k tomu, že hrát tuto úlohu zase tolik nestojí a v žádné jiné části světa Rusové takovou úlohu nemají, bude si chtít Putin tuto hračku asi ponechat.

Jiná nebezpečí

Putin s relativně malými finančními i lidskými náklady zvrátil syrskou občanskou válku

Syrská válka ovšem není dobojovaná. Část povstalců stále klade odpor, a ani Islámský stát není zcela poražený. V zemi také zůstávají kapsy, v nichž působí nástupnická organizace syrské části Al Kaidy, přičemž tato organizace je v řadě ohledů lépe zakořeněná do syrské reality než Islámský stát. Nevyjasněná zůstává budoucnost syrského Kurdistánu, a nejen jeho.

Rusko bude muset rovněž najít způsob, jak se vyrovnat i s Íránem, který chce Sýrii používat pro expanzi svého vlivu, v čemž se mohou jeho cíle křížit s těmi ruskými. Zatím ale Putin projevil ve své syrské politice velkou dávku pragmatismu. I když by se možná mělo spíše říci cynismu.

Spustit audio