Jan Fingerland: Jak jsme u nás volili amerického prezidenta
Z Ameriky k nám přišla Coca-cola, rokenrol a demokracie. A naposledy také americké politické bitvy, které, jak se zdá, cítíme potřebu vybojovat i u nás.
Do hospod sice momentálně (až na výjimky) nechodíme, ale stačí se podívat na český internet. Povolební emoce, které lomcují Spojenými státy, pronikly i do českých zemí a tak, jak vrcholí v Americe v souvislosti se sčítáním hlasů, dostává se část veřejnosti do varu i u nás.
Čtěte také
Popravdě řečeno je těžké rozdělit pozornost spravedlivě mezi obě strany sporu, protože čeští trumpovci jsou mnohem aktivnější a jejich postoje vyhrocenější. Což neznamená, že by u nás nebyli také pozoruhodně zapálení antitrumpovci – ale o tom později.
Ti, kdo u nás straní Trumpovi, často kopírují vývoj v samotné Americe. Například nyní silně sdílejí pocit, že křeslo v Bílém domě se právě stává předmětem krádeže století, provedené pomocí korespondenčního hlasování, z nějž, jak se předpokládá, těží Joe Biden. Na okraj poznamenejme, že šéfem amerických pošt je od léta muž, který byl předtím předním republikánským fundraiserem a do funkce ho vybrala rada, již si najmenoval sám Trump.
Na stráži proti zlu
Naše doba ale nepřeje faktům, zejména pokud nejsou vhod. Přeje polarizaci, v níž lidé ztrácejí ochotu slyšet jiné názory. Prospívá pocitům ublíženosti, které kupodivu tak vyhovují společnostem tak odlišným, jako je ta americká a česká. A zesiluje dezorientaci, v níž se stále obtížněji hledá pravda. Trump samozřejmě není tvůrcem této situace, jen se stal jejím zatím nejúspěšnějším šoférem.
Čtěte také
Nedůvěra, jež by se dala krájet, se velmi často uplatňuje na ty, kdo o dění informují. Sám mám opakovanou zkušenost z debat se čtenáři, kteří bez zaváhání předpokládali, že jsem součástí spiknutí, v tomto případě proti Donaldu Trumpovi, důkazy ode mě nechtěli a sami žádné nepodávali.
V boji, který je dnes veden, ovšem nejen že nejde o fakta, ale dokonce ani o ideje nebo ideologie. Vždy mě znovu překvapí, když vidím, jak na jedné barikádě proti spiknutí elitářů proti prezidentu Trumpovi stojí bok po boku normalizační nostalgici s proroky hrůz neomarxistického pekla.
Čtěte také
Ovšem abychom byli spravedliví, mezi novináři je z různých důvodů určitě víc fanoušků Joe Bidena – což se prostě může stát, pokud dotyční udrží profesionalitu. A ano, existuje i zavilé české antitrumpovství, a to i mezi novináři. Sám jsem si údivem přečetl komentář jednoho váženého kolegy, v němž souboj Bidena a Trumpa popsal málem jako střetnutí Synů světla se Syny tmy. Jen vítězství demokratů prý znamená vítězství těch, kdo jsou připraveni debatovat a dělat kompromisy.
Pravděpodobně se vedle Ameriky, v níž už léta na levici sílí netolerantní kultura takzvaných „probuzených“, vyskytuje ještě jiná Amerika, ve které se nic takového neděje. O té nic nevím, tak jako můj kolega neslyšel o té mé Americe, v níž veřejnou debatu neničí jen toxický trumpismus, ale i tato nová inkarnace puritánství, která se usadila na univerzitách a v redakcích významných tiskovin a nyní už je zastoupena i v Kongresu. Dodejme, že se šíří i u nás.
Amerika v nás
Tím se vracíme k zásadní otázce, proč se i v českých zemích bojuje americká politická a kulturní válka. Důvodů může být řada. Amerika je symbolické pole, na němž se možná opravdu bojuje o příští podobu demokracie. Navíc svět už dnes je – i díky internetu – velkou vesnicí, v níž všemi západními společnostmi hýbou podobné emoce. Například nedůvěra ve staré instituce, od parlamentu až po tradiční média.
Anebo si projektujeme do amerických poměrů naše vlastní. U nás veřejná komunikace trpí lhaním, manipulacemi, podivnými úniky nahrávek a fotografií nebo podrazáckými předvolebními inzeráty. Proč by to samé neměli dělat demokraté v Americe? – může si říkat český pozorovatel světa.
Nežijeme dobu, která by ve skutečnosti byla zvlášť těžká. Ale je nepříjemná a možná i nebezpečná. Bude dobře, když její choroby rozpoznáme a uzdravíme co nejdřív. U nás i v Americe.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
