Jan Fingerland: Izraelské strany vjely do povolebního bláta

24. březen 2021

V Izraeli se už stalo zvykem, že volby se nevyhrávají v hlasovacích místnostech, ale při koaličních jednáních. Stejně jako fakt, že konání voleb nezaručuje, že se do roka nebudou konat další. Volební noc nebyla pro nejsilnějšího hráče jednoduchá. Benjamin Netanjahu se na základě prvních odhadů označil za vítěze a ohlásil, že začíná vyjednávat s partnery, ale současně nápadně chyběly atributy skutečného volebního vítězství – včetně jásání a obligátních balónků.

Ráno se ukázalo, že Netanjahu se svými potenciálními partnery ztratil magických jednašedesát hlasů ve stodvacetičlenném Knesetu.

Čtěte také

Otázkou těchto voleb číslo jedna bylo, zda Netanjahu se svými spojenci získá nadpoloviční většinu, volby byly totiž chápány jako referendum o něm a jeho budoucnosti. Netanjahu sice věděl, že jeho Likud nezíská ani třetinu hlasů, ale v posledních letech se jeho cesta pevně spojila s oběma ultraortodoxními stranami. A před volbami si připravil krajně pravicové miniaturní uskupení, které se také dostalo do parlamentu.

Pak už jen stačilo získat ke spolupráci pravicovou alianci Jamina Naftaliho Bennetta. Ten sice Netanjahua otevřeně kritizuje, ale – na rozdíl od ostatních dvou menších pravicových stran – neodmítal za určitých okolností s Netanjahuem sedět v jedné vládě. Ještě o půlnoci se zdálo, že přesně to se stane, jenže ráno už to vypadalo na těsnou ztrátu této většiny.

Bibiho smůla

Proč se z jedenašedesáti křesel stalo šedesát, nebo i méně? Z čistě matematického hlediska proto, že se do parlamentu dostaly dvě strany, které kolísaly kolem hranice vstupu do Knesetu. Jednak uspěla malá levicová strana Merec, jež se přetahovala o hlasy s levicovou Stranou práce. A za druhé proto, že nakonec uspěla i arabská islamistická strana Raam, která se koncem ledna odtrhla od jednotné kandidátky arabských stran, čímž ohrozila vstup do parlamentu obou arabských uskupení.

Čtěte také

Právě Raam bude jednou z nejzajímavějších kapitol povolebního vyjednávání. Její předseda Mansúr Abbás – jiný Abbás, než je předseda Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás – je ochoten s Netanjahuem spolupracovat a za to od něj získat různé ústupky pro svou komunitu.

Proti spolupráci s arabskou stranou by mohli být poslanci z krajně pravicového uskupení Ocma jehudit, kterou Netanjahu také potřebuje. Její představitelé ovšem působí dojmem, že jsou Netanjahuovi vděční, že je vytáhl z politického polosvěta, a budou následovat jeho přání. Společným polem izraelské krajní pravice a arabských islamistů je názor na některé otázky kulturní války, jako je postavení sexuálních menšin a podobně.

Netanjahuův relativní neúspěch souvisí ještě s tím, že se od něj nedlouho před volbami odtrhl významný člen Likudu Gideon Saar s tím, že opotřebovaný a cynický Netanjahu už Izraeli a zdraví jeho veřejného života škodí. Saar si založil vlastní stranu Nová naděje, která bude mít pravděpodobně šest mandátů. Přinejmenším zčásti jsou to křesla, která by jinak měl premiérův Likud.

Na cestě k pátým volbám?

Úhrnem řečeno, Izrael po čtvrtých volbách během dvou let je opět v téže řece – ani jeden blok nemá většinu. Je to důsledek extrémně proporčního systému, značného ideologického rozdělení tamní společnosti a také trvání premiéra Netanjahua na tom, že bude pokračovat v politice. Bez něj by totiž Likud skládal koalici snáz, i když by pravděpodobně zase dostal méně hlasů snad ve prospěch politického středu, jehož představitelé měli ambice tentokrát sestavovat vládu.

Jan Fingerland

Po dramatu voleb a počítání hlasů bude tedy následovat další drama, mnohatýdenní sestavování vlády, jímž bude asi pověřen Netanjahu. Vyjednávání, slibování a rozdělování umí vítěz voleb Netanjahu stejně dobře jako volební kampaň. I z čistě technického hlediska bude zajímavé sledovat, jak si s tímto úkolem poradí.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio