Jan Fingerland: Íránsko-americký boj o výklad dějin

Teherán si přeje, aby Íránskou islámskou republiku při Organizaci spojených národů reprezentoval Hamíd Abútálebí. Tento diplomat má na svém kontě zajímavý bod životopisu.

Podle amerického tvrzení byl jedním z íránských radikálních studentů, kteří během islámské revoluce v roce 1979 obsadili americkou ambasádu v Teheránu a zadržovali tam více než jeden rok padesát amerických občanů jako rukojmí.

Pro Ameriku šlo o velmi ponižující kapitolu a dosud je považováno za neodčiněnou pohanu. Pro nový íránský režim důležité symbolické vítězství spojené se znovunabytím pocitu nezávislosti na šáhových západních spojencích.

Sám Abútálebí připouští, že se k celé záležitosti před pětatřiceti lety připletl, ale až dodatečně a jen jako překladatel a vyjednavač, nikoli únosce. Pamětníci z řad zadržovaných Američanů si jej nepamatují jako důležitého člena studentské skupiny. Washington však má s Abútálebího nominací velký problém.

Problém však mají i s tím, co dělat. Na jedné straně se USA v roce 1947 zavázaly, že diplomatům zastupujícím členské státy OSN umožní bezproblémový vstup na americké území, včetně urychleného vydání víz.

Centrála Organizace totiž leží v New Yorku a tak Američané na své území vpouštějí i představitele těch zemí, s nimiž neudržují oficiální kontakty nebo s nimiž mají nepřátelské vztahy.

Na druhou stranu už v onom roce 1947 Kongres vydal společné prohlášení obou komor, v němž pro Spojené státy vyhrazuje právo regulovat, koho vpustí na své suverénní území, a to s ohledem na ochranu bezpečnosti.

To se už vícekrát stalo, včetně případu jiného íránského diplomata nebo súdánského prezidenta Umara Bašíra, kterého stíhá Mezinárodní trestní soud za události v Dárfúru. Buď byly žádosti staženy po americké žádosti anebo americký aparát vydání víza tak dlouho natahoval, až jej druhá strana stáhla.

Súdánský prezident Umar Bašír|foto: ČTK/AP, Ali Ngethi,ČTK

Nynější situace je podobně vyhrocená. Před třemi dny Senát schválil zákon, který dále rozšiřuje kritéria pro vydání víz, takže Washington nesmí vydat vízum „žádnému představiteli OSN, který byl zapojen do terorismu nebo špionáže proti USA“. Nedostane-li se taková osoba na americké území, nemůže pracovat v newyorském sídle OSN a jde de facto o americké odmítnutí konkrétního diplomata.

Tento zákon v noci na dnešek schválila také Sněmovna reprezentantů, což znamená, že teď je na řadě Bílý dům. Obama se dostal do nepříjemného dilematu a je možné, že také zvolí již osvědčenou taktiku oddalování.

Proč vlastně íránské ministerstvo zvolilo tak kontroverzní osobu? Na jedné straně není Abútálebí zdaleka jediným Íráncem, který po účasti na zadržování amerických diplomatů udělal vlastní diplomatickou kariéru. Masúmeh Ebtekárová, která byla při únosu mluvčí studentů, je nyní viceprezidentkou, Alí Tadžebníjá je ministrem hospodářství a financí. V říjnu byl v Americe na jednání s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou.

V Teheránu jsou si ovšem citlivosti Abútálebího jména nepochybně vědomi, protože je Američané již předem žádali, aby navrhli někoho jiného. Jeho jmenování je pravděpodobně součástí íránské taktiky vytváření dílčích problémů, které druhou stranu unavují a odklánějí pozornost od jiných otázek.

V Íránu také mistrovsky ovládají metodu rafinovaných urážek a přetahování o to, kdo má navrch. Například v bývalé americké ambasádě v Teheránu se po odchodu Američanů usídlily Revoluční gardy a na stěnách komplexu jsou umístěny protiamerické výjevy. Britská ambasáda sídlila v Churchillově ulici – po islámské revoluci pojmenované po Bobby Sandsovi, příslušníkovi Irské republikánské armády, který zemřel v britském vězení.

V Kongresu v celé věci zavládla bojovná nálada. Zákon, který má znemožnit vstup Abútálebího na americkou půdu navrhl senátor Ted Cruz, Obamův kritik a vycházející hvězda republikánského tábora. Pro Bílý dům je však íránské rozhodnutí mrzutostí, v níž žádné řešení není zcela bez nákladů.

Dohoda a umístění OSN na americké půdě podobné sporné situace předpokládá a stanovuje rozhodčí mechanismus, na nějž možná nakonec dojde. Jedno ale platí – byli to v první řadě íránští únosci amerických občanů, kdo nerespektoval nedotknutelnost diplomatické půdy. Írán se tohoto činu nikdy oficiálně nevzdal, neomluvil se za něj ani neodškodnil dlouhodobě vězněné. Odvolávání se na americké diplomatické závazky vůči íránským diplomatům není zcela na místě.