Jan Fingerland: Hagia Sofia a Córdoba aneb Kdo bude velkorysejší?

Hagia Sofia byla křesťanským chrámem, duchovním centrem Byzantské říše, než ji po dobytí Konstantinopole v 15. století osmanští dobyvatelé změnili na mešitu. V roce 1934 ji turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk zdánlivě definitivně zbavil náboženské funkce a změnil na muzeum. Tak to mohlo zůstat.

Jenže prezident Recep Tayyip Erdogan, politik, který si rád hraje s islamismem i nacionalismem, pochopil, že téma bývalé a pak zas budoucí mešity v sobě nese velký potenciál. Po sérii soudních rozhodnutí, o jejichž výsledku nikdo nepochyboval, se z Hagie Sofie – nebo turecky Ayesofye – stává opět mešita. Vše se odehrávalo ve znamení připomínek porážky Byzance a také reverze dřívější sekularizační politiky, která vykázala islám z veřejného života.

Svět se diví

Rozhodnutí změnit status Hagie Sofie rezonovalo hned na několika kontinentech. Různý stupeň nesouhlasu vyjádřil americký ministr zahraničí, Evropská unie i Řecko, které se ostatně cítí být nástupcem státu, který měl kdysi v Konstantinopoli politické i duchovní centrum.

Čtěte také

Turecká vláda sesadila starosty kurdských měst. Troufne si Erdogan i na istanbulského?

Šalamounsky k věci přistoupilo Rusko, které na sebe občas také ještě hledí jako na Třetí Řím. Zatímco představitelé ruské pravoslavné církve vyjádřili s reislamizací Hagie Sofie nesouhlas, ruské ministerstvo zahraničí konstatovalo, že jde o vnitřní tureckou záležitost, a vyhnulo se tak sporu, který nepovažovalo za výhodný.

A ono skutečně jde o vnitřní tureckou záležitost, jejíž význam je spíše zástupný, protože Erdogan čelí vnitropolitickým problémům, a střet s imaginárními nepřáteli mu vyhovuje. Jenže jde také o krok, který ukazuje špatný stav vztahů mezi Západem a Východem. Ostatně Hagia Sofia není první bývalý kostel a pozdější mešita a nakonec muzeum, které se v posledních letech v Turecku vracejí do rukou muslimských věřících. Takových případů je jen v Istanbulu několik a jde tedy o trend, jen v případě Hagie Sofie je viditelnější a symbolicky významnější.

Ovšem pro spravedlnost bychom mohli dodat, že na Balkáně i na Iberském poloostrově je zase řada bývalých mešit, které se po vítězství křesťanů změnily na kostely. Například v bulharském Uzundžovu se z turecké mešity stal pravoslavný kostel až v roce 1906. Neméně zajímavý je případ mešity v Córdobě, kterou po vytlačení arabských muslimů změnili na katolickou katedrálu už ve středověku. Když v posledních letech začala jedna muslimská organizace ve Španělsku usilovat o to, aby v místě mohla uspořádat bohoslužbu, neuspěla u světských úřadů, španělských církevních autorit ani ve Vatikánu. A to reconquista skončila v roce 1492.

Jsou i jiné modely

Takhle vypadá situace třeba právě z Istanbulu. Tím není řečeno, že Erdoganův krok není kontroverzní. Bude naopak přinášet stále nové zdroje napětí. Během rekonstrukce budovy ve 30. letech v Hagii Sofii například odkryli vzácné byzantské mozaiky. Jenže v mešitě nemohou být zobrazeni lidé. Pokud se z Hagie Sofie stane regulérní mešita, bude potřeba mozaiky a fresky zase nějak zakrýt. Jde o výmluvný obraz obtíží při sdílení společné minulosti i společných prostorů.

Čtěte také

Eva a Murat Yildizovi jsou z Brna a mají dvě dcery. Ona je česká židovka, on muslim z Istanbulu

Vlastně už i dosavadní status quo – tedy muzeum, v němž zákon zakazoval jakékoli náboženské aktivity – byl tak trochu přiznáním neúspěchu ve snaze smíření. Arménský patriarcha v Istanbulu Sahak II. teď navrhl, aby křesťané a muslimové prostor sdíleli. Řešení to není tak fantastické, jak vypadá. Sám jsem na vlastní oči viděl v Americe budovu, kterou sdíleli křesťané a židé, jedni v pátek večer, druzí v neděli ráno. V Jeruzalémě se ve stejném objektu nachází synagoga i muslimská modlitebna. V Americe i západní Evropě některé kostely nabídly během koronavirové karantény muslimům své prostory, aby mohli dodržet bezpečné rozestupy.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Hagia Sofia byla příležitostí, jak západovýchodní svornost posílit. Erdogan ji promarnil, i když to nebylo z důvodů víry, ale spíše pragmatismu. Co dělat. Zatím můžeme sledovat, jak se bude vyvíjet situace ve zmíněné Córdobě.

Autor je komentátor Českého rozhlasu