Jan Fingerland: Evropa splnila lekci první světové války na dvě mínus
Když se světoví státníci sešli, aby vzpomenuli konec 1. světové války, byla to vlastně velmi pozitivní událost. Což neznamená, že na obzoru nejsou mračna.
Nejde samozřejmě o mračna, která zmiňoval Josef Švejk krátce před tím, než byl sám povolán do Velké války. Dnešní Evropa může s hrdostí říci, že je oázou míru, bezpečí, prosperity a také spravedlnosti, to vše z ní ostatně učinilo magnet pro tolik příchozích z méně šťastných částí světa.
Evropský poklid je produktem několika celkem snadno odhalitelných faktorů, v globální perspektivě jsou to různé vstupy a zásahy z Ameriky a Ruska do evropských dějů, nás však v tuto chvíli zajímají jiné dvě lekce.
Národ a obrana
Tou první je schopnost poučit se z vlastních dějin ve věci nacionalismu, a schopnost poučit se ve věci vlastní obrany. Obě lekce Evropa zvládla, ale nikoli na jedničku.
Sté výročí konce první světové války a Den válečných veteránů si dnes lidé připomínají na několika místech severních Čech
Pietní vzpomínkové setkání se v Roudnici nad Labem konalo na tamním městském hřbitově u pomníku obětem první a druhé světové války a začal symbolicky v 11 hodin a 11 minut.
Nacionalismus, revanšismus a militarismus, které spoluzpůsobily první světovou válku, stačily ještě hrát úlohu při vzniku té druhé. Teprve z ní vzešly instituce, ale i nové způsoby myšlení, který ničivé síly potlačily nebo zbavily legitimity.
Evropská unie, se všemi svými směšnými a byrokratickými procedurami, zatím byla velmi efektivním způsobem, jak se vyrovnat s řadou dříve destruktivních tlaků. Jak to vypadá bez podobných opatření, je možné vidět hned za Středozemním mořem. Unie je něco jako židle, dokud na ní sedíme, ani nevíme, že jí máme. Když zmizí, rychle si toho všimneme.
Ulice zaplavily vlčí máky. Připomínají válečné veterány
Červený květ vlčího máku připomíná válečné veterány. Symbolicky ho mohou lidé zakoupit v ulicích, a to v rámci sbírky společnosti Post Bellum. Kromě tradičního svátku svatého Martina totiž na 11. listopad připadá také Den válečných veteránů.
Současně bylo ale vytlačení nacionalismu a národních egoismů provedeno až příliš rázně. Národní myšlenka, nebo potřeba solidarizovat se s příslušníky vlastního národa, ztratila ve jménu budování nadnárodních struktur oporu mezi elitami, což nyní evidentně vedlo k reakci v podobě nástupu populistických hnutí.
Nyní už i francouzský prezident Macron během víkendových připomínek veřejně zauvažoval o tom, že nacionalismus je špatný, ale patriotismus chvályhodný. Něco podobného třeba německým politikům zatím zůstává z profylaktických důvodů zakázáno. A pocit, že britský národ nemá svrchovanost ve vlastních věcech, do kterých jinak nikomu nic není, vedla k odchodu Spojeného království z unie.
Na vlastní nohy?
Také druhou lekci Evropané zvládli, ale také spíše na dvojku až trojku. Je to otázka obrany a schopnosti stát v oblasti bezpečnosti na vlastních nohou. Evropa stále jedná jako někdo, kdo ví, že má pod sebou záchrannou síť. To vede až k absurditám, jako když nedávno zůstaly německé stíhačky na zemi, protože měly v nádržích příliš velký podíl biopaliva.
Přitom historické poučení třeba z Mnichova, jejž jsme si nedávno připomínaly, je jasné: neschopnost nebo neochota bojovat přiláká dravce. Tuto lekci i vysloveně mírumilovné národy, jako Švédové, evidentně zvládají lépe než Středoevropané, když například v tvář ruské hrozbě obnovili dokonce prezenční vojenskou službu.
Evropské pokusy o zvýšení schopnosti postarat se o vlastní bezpečí vyvolávají napětí hned na několika frontách. Jednou je ta transatlantická – nejasnost ohledně toho, jak moc jsou Američané ochotni nás ještě podporovat, a naopak jak moc jsou schopni unést evropskou emancipaci.
Francká nevolnost
Uvnitř Evropy je to lom mezi Francií a Německem, státy, jež spolu válčily v obou válkách a nyní jsou naopak chápány jako motor kontinentální spolupráce.
Půjdete zákopem na frontě. Jihočeské muzeum ukazuje hrůzy první světové války
První světová válka, léta zkázy a bolesti. Tak zní název nové výstavy v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. Stovky dobových předmětů včetně zbraní doplňuje model válečné krajiny v reálné velikosti a také zvukové efekty připomínající bojiště.
Trhliny se rovněž projevily i během zmíněných historických připomínek. Emmanuel Macron je velkým zastáncem Evropské intervenční iniciativy, volného svazku nyní deseti států, které mají upevňovat vojenskou spolupráci a být připraveny na společný postup.
Minulý týden mluvil francouzský prezident dokonce o „opravdové evropské armádě“.
To v Německu vyvolává stále větší rozladění. Německá vláda se obává, že jí ambiciózní Francie zatáhne do nedostatečně prodebatovaných dobrodružství, vedených navíc v zájmu Paříže. Bundeswehr navíc nesmí být nasazen v zahraničí bez předchozího souhlasu Bundestagu.
A v neposlední řadě Němci nechtějí vyvázat své obranné síly ze struktur NATO a Evropské unie. Merkelová ve svých vzpomínacích projevech zdůrazňovala hlavně „spolupráci“. Francouzi popírají, že je to jejich záměrem, ale zcela přesvědčiví nejsou.
Z českého hlediska je zajímavé, že my se na zmíněné iniciativě nepodílíme, stejně jako skoro žádná jiná postkomunistická armáda, s výjimkou té estonské. Mapa tohoto projektu ze všeho nejvíce připomíná Západoevropskou unii, nyní již neexistující obranný svazek z dob Studené války. To ale není lekce, kterou jsme se měli naučit my, v pásu mezi Německem a Ruskem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
