Jan Fingerland: Erdogan nám klade otázky

V souvislosti s nedělním hlasováním se otevírá rada otázek, směrovaných do minulosti i budoucnosti, a to konkrétně – jak se Erdoganovi a jeho AKP podařilo vyhrát, kdo ho volil, jak bude vládnout, co bude s demokracií v Turecku a co bude se samotným Tureckem.

Jan Fingerland: Erdogan čeká, zda zapálí Turecko

• Upravit
• Smazat

Zázraky se dějí. Ještě nedávno to vypadalo, jako kdyby Turecko nezadržitelně jelo po skluzavce k autokracii. Teď se pro změnu debatuje o tom, zda náhodou prezident Erdogan nemůže prohrát.

Odpověď na zdroje Erdoganova úspěchu není jednoznačná. V prezidentských volbách zvítězil sice hned v prvním kole, ale za cenu masivního nasazení státního aparátu v jeho prospěch. A státní aparát, to jsou dnes i téměř všechna domácí média, a panuje podezření, že i někteří volební úředníci.

Erdogan sice zdánlivě zvítězil, ale nebylo to úplně hladké. Už nikdo nezapomene, jak se během kampaně zakoktával, občas zapomínal, kde vlastně řeční a že odmítl televizní duel se svým nejsilnějším vyzyvatelem.

Zdroje úspěchu

Jeho vítězství je pravděpodobně výsledkem několika faktorů, z nichž ten hlavní je kombinace vděku řady Turků za rozvoj, který země zažila díky jeho četným reformám v minulém desetiletí, a obav, co by bylo, kdyby Turecko ztratilo silné vedení.

Adam Černý: V nedělních volbách to Erdogan nemá jisté

• Upravit
• Smazat

Dlouhá vláda svádí vládce k pocitu sebejistoty, tak proč by si měl turecký prezident Recep Tayyip Erdogan dělat před nedělními volbami starosti?

Turecká společnost stále žije ve vzpomínkách na léta, kdy se země potácela na okraji chaosu nebo žila pod těžkou botou turecké armády. Je to paradox, ale právě pod Erdoganem mohli mnozí Turci začít volně dýchat. To se ovšem týkalo hlavně první dekády jeho éry, nyní je v šestnáctém roce svého vládnutí, v němž on i jeho země nabrali velmi jiný směr.

Polovina Turecka, která ho nevolila, a stejně tak Evropa, se ptají: jak bude Erdogan vládnout? Nevstoupí totiž do téže řeky, prezidentská funkce v nové podobě bude slučovat pravomoci hlavy státu i šéfa vlády, plus další kompetence, které politici v demokratických státech nemají, od vyhlašování výjimečného stavu až po jmenování a odvolávání soudců. A bude moci kandidovat i do dalšího volebního období, teoreticky ho tedy čeká deset let u moci.

Optimisté a skeptici

Na otázku po povaze nového režimu existují dvě odpovědi. Jedna, ta optimistická, vychází z toho, že se tento ctižádostivý a soutěživý politik uklidní a umírní – už dosáhl, čeho chtěl, navíc bude mít v ruce větší možnosti řešit problémy.

Erdogan myslí víc na voliče než evropské partnery. Upevňuje si moc, tvrdí Laně

• Upravit
• Smazat

Mezi Nizozemskem a Tureckem zuří roztržka, ze které se stává celoevropský problém. Důvodem je vykázání turecké ministryně, která chtěla agitovat před blížícím se tureckým referendem o ústavních změnách. „Turecko ale Evropu potřebuje a Evropa potřebuje Turecko,” říká Tomáš Laně, bývalý velvyslanec v Turecku a odborník na tuto zemi, který byl hostem Interview Plus.

Druhá verze je skeptičtější. Erdogan touží po moci a své odpůrce považuje za své nepřátele. Nebo dokonce nepřátele celého Turecka. Je těžké si představit, že muž jeho temperamentu nevyužije možností, které má v ruce, když je využíval již dříve. A to tím spíše, že Turecko pravděpodobně vstupuje do dlouhého období ekonomických otřesů a vedle toho válčí hned na několika frontách.

Armáda bojuje na jihovýchodě země proti Kurdské straně pracujících PKK, ale turečtí vojáci působí také za hranicí, v Sýrii a Iráku. Vláda je tam poslala s odvoláním na bezpečnostní zájmy, ale dosavadní zkušenost říká, že podobné operace domácí bezpečnost spíše zhoršují.

Jan Fingerland|foto: Khalil Baalbaki

Erdoganova AKP navíc nedostala v parlamentních volbách vytouženou absolutní většinu a v parlamentu se bude muset opírat o nacionalistickou stranu MHP, která žádá zostření politiky proti Kurdům. Obnova mírového procesu s Kurdy tedy není pravděpodobná.

Turecko bylo ještě před pár lety vzorem pro řadu arabských zemí toužících po demokracii a prosperitě. Nyní se pravděpodobně dostane do učebnic jako laboratorní příklad rodící se demokracie, která se nakonec zhroutila pod vlastní vahou.