Jan Fingerland: Dva malé syrské krůčky vpřed

Otázka vypsání voleb doprovází Sýrii téměř od okamžiku, kdy padl režim Bašára Asada, tedy od loňského prosince. Nejdříve to vypadalo na brzké volby, poté na odklad dlouhý až několik let, nakonec byly vypsány na září a pak, prý kvůli organizačním problémům, odsunuty na začátek října.

Čtěte také

Jan Fingerland: Sýrie kráčí k demokracii oklikou

Na smysl a význam těchto voleb jsou dva pohledy. Ten skeptický říká, že se jedná o nepřímé volby, tedy nikoli hlasování občanů, ale výběr poslanců ze strany místních výborů, jejichž složení měla na starosti sama vláda.

Třetinu zastupitelů jmenoval sám prezident Ahmad Šará, v drúzských a kurdských oblastech se poslanci z bezpečnostních důvodů ani nevybírali.

Výsledkem je parlament, v němž jsou muži, Arabové a sunnitští muslimové nadproporčně zastoupeni.

Je to prý rozdíl i oproti Iráku po pádu Saddáma Husajna, kde vypsali volby dříve, navíc šlo o volby přímé. Od té doby je Irák sice nedokonalá, ale přece jen demokracie, kde o složení vlád rozhodují parlamenty – a voliči.

Dobré a špatné zprávy

Optimisté namítají, že Sýrie pokročila přece jen vpřed a že překvapivě velké množství poslanců nemá džihádistickou minulost a možná ani žádné spojení se současnými vládci, pocházejícími často z řad Haját Tahrír aš-Šam, bývalé odnože Ál-Káidy.

Čtěte také

Jan Fingerland: Drúzové se bouří a Sýrie se kymácí

Tyto debaty možná zakrývají jinou otázku, a to jaký režim Ahmad Šará a jeho lidé vlastně hodlají budovat. V oblasti jsou státy, kde proběhlo arabské jaro, ale k moci se vrátily staré struktury, někdy se souhlasem nemalé části veřejnosti.

Jiným typem je cosi jako „modernizační diktatura“ třeba v Saúdské Arábii, kde se o ambici budovat demokratický stát ani nemluví.

Noví syrští vládci se zatím tváří, jako kdyby hodlali budovat režim se silnou demokratickou legitimitou. Znamenalo by to ale i riziko, že je lidé v příštích, snad přímých volbách pošlou do opozice. A s tím asi nikdo nepočítá.

Obecně platí, že v zemích, kde proběhla občanská válka, nebo kde se nová vláda ujala moci násilně, je statisticky mnohem menší šance na budování demokracie než jinde.

Čtěte také

Jan Fingerland: Palestinští ozbrojenci odcházejí – ze Sýrie a Libanonu

Specifikou Sýrie je její velká etnická a náboženská pestrost, s níž se jakýkoli budoucí režim bude muset vypořádat. Šará a jeho lidé mluví o inkluzivitě nového režimu.

Výzvou bude otázka důvěry ze strany menšin. Křesťané, drúzové i alávité mají zatím malou důvěru. Z hlediska postavení vlády bude možná nejpodstatnější budoucnost vztahů se syrskými Kurdy.

Ti mají oproti ostatním minoritám na své straně výhody – vyšší počty, geografické soustředění na severovýchodě země, vlastní armádu a politické struktury. A také skutečnost, že mají pod kontrolou ropné a plynové vrty, případně důležité hraniční přechody a letiště. A samozřejmě mají na své straně také americkou podporu.

Kurdský hlas

Zatím se Kurdové odmítají zcela podřídit centrální vládě a začlenit své ozbrojené jednotky, tedy Syrské demokratické síly, do národní armády, i když to předpokládalo Američany zprostředkované ujednání z letošního jara.

V minulých dnech nepřátelství přerostlo do ozbrojeného střetu, který se odehrával v Aleppu na hranici dvou čtvrtí – jednu má pod kontrolou vláda, druhou Kurdové.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Obě strany mají svou verzi o tom, jak rozmíška vznikla. Podařilo se ji zažehnat za přítomnosti vůdce SDF Mazlúma Abdího, ale není jasné na jak dlouho. Zdrojem neklidu je i přítomnost tureckých a protureckých jednotek na severu a izraelských na jihu, kde se mimo jiné snaží chránit tamní spřátelené drúzy.

Sýrii na cestě k míru a prosperitě čeká mnoho práce. Třeba sepsání nové ústavy, která by měla umožnit standardní volby. Ale také smíření mezi jednotlivými komunitami včetně Kurdů, kteří si zatím hodlají podržet svou autonomii.

Autor je komentátor Českého rozhlasu