Jan Fingerland: Co říká rabi z Kocku o ubrusu při katolické mši

Čtěte také

Martin Horálek: Kauza Orko Váchy? Jde o střet dvou církevních světů

Jde samozřejmé o Hospodina v hospodě, mši, kterou koncem ledna sloužil veřejně známý a u mnoha lidí oblíbený kněz Marek Orko Vácha.

Podle některých názorů byl způsob, jakým mše byla sloužena, nedůstojný, anebo porušil církevní pravidla. To první je otázka velmi subjektivní, to druhé zas věc vysoce odborná. Z hlediska vnějšího pozorovatele má celá záležitost dvě další dimenze. Jedna je mocenská, a druhá, řekněme, religionistická. A všechny tyto roviny jsou nějak propojeny a je těžké je zcela oddělit.

Pan Vácha je sice známý, ale jinak řadový kněz. Byl pokárán autoritou, jíž je podřízen – a to se svým vlastním souhlasem. Církev jako prastará, předmoderní a velmi hierarchická instituce funguje na jiných principech než většina jiných institucí kolem nás, což může laika mást.

Čtěte také

Kněz Orko Vácha byl potrestaný za něco, čemu veřejnost vůbec nerozumí. Arcibiskupství tak církvi udělalo medvědí službu, míní religionista

Ale také jí to samozřejmě nechrání před přehmaty, nebo třeba velmi osobními motivacemi držitelů pravomoci. Stojí za připomínku, že sám Vácha se rozhodnutí podřídil a své komentáře k věci značně omezil, nevedl veřejný spor.

Posvátné a profánní

Pak je tu ale jiná dimenze. Váchovi karatelé, a také stěžovatelé, přesunuli spor jinam, nejen na půdu církevního práva, ale i otázky, kde a jak vlastně vzniká posvátný prostor. Jde tedy o onen chybějící ubrus, prostředí místnosti vedle výčepu, nebo údajnou konzumaci nápojů během obřadu. Jde o prastarý spor o hranici mezi posvátným a profánním – o to, kde leží, jak ji určit, zda ji lze posouvat a kdo má takovou pravomoc.

Tento spor je přítomen ve všech náboženstvích, a dokonce i politických ideologiích. Objevuje se i v bibli. Třeba když se Mojžíšovi zjeví Hospodin v hořícím keři, je budoucí prorok vyzván, aby si sundal boty, protože „půda, na které stojí, je svatá“. On tak bez váhání učiní.

Čtěte také

Zpověď není legalizace zla, říká kněz Marek Orko Vácha

Toto gesto bylo dobovým čtenářům zcela pochopitelné, protože židovství stálo a stojí na velmi jasném systému dělítek mezi svatým a světským. A to nejen v prostoru, ale čase, kde je šabat jasně oddělen od všedního dne, a také třeba v jídle.

Tyto čáry převzaly a překreslily další inkarnace monoteismu, jako je křesťanství a islám. Ovšem stejně jako v židovství, i v křesťanství a islámu existovalo napětí mezi imperativem oddělovat vysoké a nízké, a potřebou se od takových omezení osvobodit, protože jsou vždy trochu umělé a násilné, a stávají se nástrojem držitelů moci. A mnohdy se dostávají i do rozporu se samotným smyslem věci, totiž přístupem věřícího k posvátnému.

Hospodin v hospodě měl zřejmě přivést lidi blíže k Bohu, nebo možná Boha k lidem. A to za cenu opuštění jasně vyděleného prostoru lidmi postavené svatyně. Bible také zaznamenává okamžik, kdy chtěl král David vystavět v Jeruzalémě chrám, protože svůj vlastní palác už dokončil.

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Arogantní katolické špičky konají medvědí službu samotné víře

Hospodin mu tehdy trochu výsměšně vzkázal, že zatím mu stačil stan, nepotřebuje „bydlet v domě“. U některých proroků Bůh dokonce vyjadřuje skoro znechucení z lidských obřadů a obětí. Ceremonie a pravidla jsou prostě nutné, ale také mohou být zavádějící.

V případě sporu o Hospodina v hospodě má celá věc značně ironický nádech, protože křesťanství před dvěma tisíci lety vzniklo i jako reakce na tehdejší situaci v židovství. Tehdy ještě existoval Chrám, se všemi jeho složitými pravidly, a také mocným a bohatým aparátem kněží. Proto v té době vznikla mezi Židy velká poptávka po „redukci složitosti“ a větší autenticitě.

S ubrusem i bez

Mezi její přední protagonisty patřili učenci z lidu, farizeové, vlastně protivníci kněží z Chrámu. V Novém zákoně byli paradoxně obsazeni do negativní úlohy, aby vyniklo něco jiného. Totiž alternativní návrh z řad učedníků Ježíše Nazaretského, kterému bylo vyčítáno, že je málo asketický, a schází se s problematickými lidmi, jako jsou třeba nevěstky. Otázka chybějícího ubrusu by tehdy snadno zapadla.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Hospodin pravděpodobně ubrusy nepotřebuje o nic víc než vlastní dům, ale instituce ubrusy, svícny, nádoby a občas i placený aparát potřebují. Poznali to brzy i Ježíšovi následovníci, a tak vznikla církev, která sledovala logiku každé instituce – opírala se o pravidla, důstojnost i dohlížitele. Je to přirozené a nevyhnutelné, stejně jako různé pokusy se vrátit k jednoduchosti – v židovství, křesťanství i islámu. Pak nastává nevyhnutelně kolize.

K reformě, která může věci obnovit a občerstvit, obvykle dojde po nějakém otřesu, nejen v mezinárodní politice, jak to právě pozorujeme v Evropě, ale i v náboženském životě. Případ sporné mše třeba také výsledně něco posune v české církvi.

Jednou z takových reforem, reagujících na příliš tlustou vrstvu pravidel, byl v židovských dějinách chasidismus. V souvislosti s kauzou Marka Orko Váchy jsem si vzpomněl na odpověď chasidského mistra, rabína Menachema Mendla z Kocku na otázku, kde je Hospodin: „Je všude tam, kam ho pustíte!“

Autor je komentátor Českého rozhlasu