Jan Fingerland: Čím Turecko (už zase) potěšilo Rusy a otrávilo Američany

12. září 2017
Jan Fingerland

Turecko uzavřelo svůj vojenský obchod desetiletí. A udělalo ho s Ruskem. Na Západě to právem vnímají jako další důležitou křižovatku, v níž Ankara dala přednost Moskvě před Aliancí.

Všechny armády na světě mají rády drahé hračky, totiž ty nejmodernější zbraně a zbraňové systémy, které jsou k dispozici. Turecká armáda se teď dočkala jednoho z nejlepších systémů protiletecké obrany. Potíž je, že tato členská země NATO ho kupuje u Rusů, geopolitických protivníků Aliance.

S-400 je pokračováním dlouho vyvíjeného systému, který je dnes schopen zároveň sledovat až 80 cílů vzdálených stovky kilometrů, tedy potenciálně i daleko za hranicemi. Dokáže přitom likvidovat drony, rakety i letadla, údajně včetně stíhaček páté generace.

Turecko mohlo podobnou zbraň pořídit i jinde, zajímalo se o americký, francouzsko-italský a poté i čínský systém, nakonec se rozhodlo pro ten ruský, se všemi nevýhodami a riziky, které to přináší.

Turecká cesta

Proč se Turecko rozhodlo pro ruský systém? Není jasné, jestli je motivace prezidenta Erdogana především politická nebo vojenská. Pokud jde o politiku, Turecko zamířilo už před časem k jakési větší samostatnosti, tedy nezávislosti na spojencích v Evropě a Americe. Koupě ruské zbraně je součástí tohoto vyvažování vlivů.

S-400 nekomunikuje se systémy, které používají spojenci Turecka v NATO

Nepochybně je to také trochu ťafka jak Američanům, tak Evropanům. Erdogan se domnívá, že Evropa jej urazila nezájmem o turecké členství v EU, Washington zas prý nedbá o tureckou bezpečnost. Například tím, že Američané nedávno stáhli své střely Patriot z tureckého území, nebo tím, že podporují kurdské jednotky v Sýrii, které Ankara považuje za teroristy.

Koupě zmíněného ruského systému ovšem vojenskou logiku postrádá. Je určen především pro situace, kdy zemi ohrožují velké letecké útoky a masivní raketové útoky. To však není typ ohrožení, které Turecku hrozí – jeho území spíše budou ohrožovat teroristé zbraněmi krátkého doletu.

Teoreticky by mohla Ankara S-400 použít proti hrozbě ze strany Íránu, svému skutečnému hlavnímu regionálnímu rivalovi. A ironicky, potenciálně i proti ruské hrozbě, protože oba státy mají v oblasti Černomoří historicky velmi odlišné zájmy. Je ovšem pravděpodobné, že proti zneužití vůči sobě se Rusko nějak technicky pojistilo.

S-400 navíc nekomunikuje se systémy, které používají spojenci Turecka v NATO. DO budoucna tedy tyto armády čekají velké problémy při společných cvičeních i operacích.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan

Určitou roli mohl hrát turecký zájem o pokročilé technologie a vedlejší ekonomické efekty tohoto obchodu. Rusko se totiž zavázalo, že dodá dva hotové systémy S-400 a další dva budou vyrobeny přímo v Turecku, je tu tedy šance na určitý transfer know-how.

Cena za dodávku je ovšem gigantická, přesáhne v přepočtu 50 miliard dolarů, a to je na vzdorné gesto proti Západu trochu moc. Rusko, které má samo hospodářské potíže, svému partnerovi slíbilo poskytnout výhodný úvěr.

Moskva se směje

Obchod je v každém případě pro Moskvu velký ekonomický, ale především diplomatický úspěch. Turecko se tím zas o výrazný kus odsouvá od svých dosavadních spojenců, jak symbolicky, tak i na čistě operativní úrovni. Je to skoro zázrak, pokud si vzpomeneme, že po sestřelení ruského letadla v syrsko-tureckém pohraničí byly obě země málem ve válce a Rusko potom Turecku doslova šláplo na krk.

Úspěch transakce však není dán jen umem ruských vyjednávačů nebo kvalitou tamních zbraní, ale i zvláštní povahou a představami tureckého prezidenta. Ten, jak se zdá, má o postavení a možnostech Turecka své představy a naplňuje je i za cenu kontroverzních kroků.

Ruské zařízení předchozí generace S-300 před 20 lety koupili Kypřané

Celá transakce má však i velmi paradoxní dopady. Do členské země NATO se dostane nejmodernější ruská vojenská technologie, přičemž Turecko může kdykoli udělat další geopolitickou piruetu. Ruské zařízení předchozí generace S-300 před 20 lety koupili Kypřané.

Proti tomu protestovali Turci a tak se místo toho přesunula zařízení do Řecka. Řekové pak umožnili izraelským pilotům, aby si nacvičili útok na íránská jaderná zařízení, pokud by byla chráněná podobným systémem a pokud by k takové operaci došlo.

  • Aktuální dění
  • Komentář