Jan Fingerland: Chmurný Starmer se dotrápil a odchází
Ještě v pátek podepsal Keir Starmer zákony, které měly usnadnit Britům stěhování. V pondělí už rovnou začal chystat vlastní stěhování, i když „jen“ ze sídla britských premiérů. Z jeho strany to ovšem nebyl žádný vtípek, protože pokud se něčím jako politik vyznačoval, tak mimořádnou suchopárností.
Čtěte také
Jeho vážnost a sklon k mentorování jistě nebyly hlavním důvodem, proč Keir Starmer po necelých dvou letech v čele vlády končí, ale byly důležitým doprovodným jevem jeho politického stylu.
Je jeho velkou zásluhou, že převzal labouristickou stranu ve velmi špatném stavu, zbavil ji problematického dědictví Jeremyho Corbyna, a nakonec přivedl k velmi výraznému vítězství ve volbách. Skutečnost, že čelil zase jinak toxické a rozvrácené Konzervativní straně mu samozřejmě pomohla.
Léčitel, ale ne vůdce
Byl vnímán jako zachránce demokratické levice a málokoho napadlo, že uvedením labouristů do vlády hlavním vchodem to končí. Ukázalo se, že Starmer je sice zdatný právník, ale mizerný politik, který navíc dorazil do vysoké politiky jako padesátník.
Čtěte také
Neosvojil si vůbec hlavní principy této práce. Jeho pozici například podkopala neochota komunikovat s vlastními poslanci a přesvědčovat je o správnosti vlastních plánů, budovat aliance a vysvětlovat jednotlivým proudům potřebu kompromisů.
Rezignoval v okamžiku, kdy před ním byla jen varianta trapného přežívání v Downing street ve stínu rezignací vlastních ministrů a rozpadu vlády.
Přezíravost a mentorování
Krátce předtím zaznamenali labouristé sérií porážek v květnových místních volbách a sami pak do parlamentu v doplňovacích volbách protlačili bývalého manchesterského starostu Andy Burnhama, aby jím mohli Starmera snadno nahradit. To bylo pro Starmera nepochybně ponižující.
Čtěte také
On sám ale prý své spolustraníky urážel svou přezíravostí a mentorováním. A samozřejmě si lidé nemohli nevšimnout, že v politické kultuře, která si tak potrpí na dobrý a duchaplný projev, stanul v čele vlády člověk, který vůbec neumí mluvit – k poslancům, straníkům, voličům, nebo vůbec všem Britům. Z jejich hlediska ale bylo důležitější něco jiného.
Labouristé strávili čekáním na svou příležitost mnoho let a sám Starmer poté, co převzal vedení od Jeremyho Corbyna, měl možnost systematicky pracovat na tom, jak labouristé změní Británii pozitivním směrem. Jenže se ukázalo, že Starmer nemá žádné plány, které by se pokusil naplnit, natož aby vyvolával pocit, že zemi někam vede.
Totéž, ale zábavnější
Neustále pak osciloval kolem různých nápadů, které po sebemenším protitlaku zase bral zpátky. Přitom Británie, podobně jako řada jiných zemí, čelí velkým výzvám, od deindustrializace, nástupu nových technologií, otázek imigrace, až po válku na Ukrajině. V poslední jmenované záležitosti Starmer zachoval Kyjevu silnou podporu, nastavenou předtím konzervativci.
Čtěte také
Britští komentátoři si všímají, že hned čtyři ze šesti posledních premiérů odcházeli od moci, aniž by sami prohráli volby. Dostávali se do problémů, které si sami vyrobili nerozhodností, impulzivností, neschopností komunikovat nebo sérií naprosto nesprávných úsudků.
Jedním z posledních hřebíčků do Starmerovy politické rakve byla například snaha protlačit vysoce problematického Petera Mandelsona do pozice velvyslance ve Washingtonu, přestože už byly známy jeho osobní vazby na Jeffreyho Epsteina.
Hlubší krize
Podle některých hlasů je to i proto, že celá britská politika, a možná nejen britská, je v hlubší krizi. Do vrcholné politiky se dostávají lidé, kteří vůbec neovládají elementární řemeslo svého oboru, nemají nápady ani schopnost chápat, co je potřeba, a dlouhodobě to prosazovat.
Na místo tradičních stran se tlačí populisté a radikálové – konkrétně Labour Party ztrácí hlasy ve prospěch krajně levicových Zelených a Farragovy „antiimigrační“ Reform UK.
Příštím britským premiérem bude s největší pravděpodobností zmíněný Andy Burnham, který se prý vyznačuje úplně stejnou sadou nedostatků, jen se u toho umí, na rozdíl od Starmera, příjemně tvářit.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
