Jan Fingerland: Arabské jaro po pěti letech, pokus o bilanci
Dej pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to vyplnit, zní jedna stará moudrost. Sen o demokratické revoluci v arabském světě se začal naplňovat přesně před pěti lety.
Přinejmenším se 17. prosinec roku 2010, kdy se upálil tuniský mladík, považuje za symbolický začátek vlny protestů a případně i politických změn, které otřásly velkou částí arabského světa.
Muhammad Buazízí nedokázal snést směs chudoby a lidského ponížení, které zažíval v provinčním městě na jihu Tuniska a raději volil smrt. Podobných úmrtí bylo možné zaznamenat i před tím velké množství, ale právě jeho čin přišel v nazrálé době, kdy se stal roznětkou velkých bouří.
Spekulovalo se o tom, zda byl hlavní příčinou rostoucí počet nezaměstnaných mladých mužů, dlouhodobé sucho, nebo dorůstání nové generace. Mluvilo se o „prolomení bariéry strachu“ a vlivu sociálních médií.
Tunisko tak bylo první, v němž lidové protesty vedly k pádu režimu a především útěku tamního diktátora do zahraničí. Následoval Egypt, největší arabská země, kde tamní diktátor odstoupil, ale zůstal doma, kde si odpykával trest převážně v pohodlné vězeňské nemocnici.
Je příznačné, že takzvané arabské jaro se už v prvních dvou jmenovaných případech dá i nedá označit za totožný jev. Tuniský diktátor uprchl ze země, protože se do té doby opíral o tajnou policii – armádu pro jistotu příliš neprotežoval. V klíčový okamžik se neměl o koho opřít.
Naopak egyptský prezident Mubárak odstoupil právě na základě tlaku armády, která ho obětovala, aby uchránila svou moc. Po intermezzu vlády Muslimského bratrstva se k moci vrátila opět armáda.
Další zemí, která byla na řadě, byla Libye, kde „revoluce“ uspěla i díky intervenci ze zahraničí. Také Kaddáfí armádu spíše oslaboval a jeho poněkud bizarní režim se spoléhal na zahraniční žoldnéře. Čtvrtý zasažený režim, ten Asadův, situaci ustál, protože v případě Sýrie už se nechtělo nikomu zasahovat. Asad se také mohl spolehnout na armádu, která tvořila páteř jeho mocenské struktury.
Libyjský a syrský případ mají společnou skutečnost, že arabské jaro rozmrazilo řadu potlačených problémů, které se nyní projevily v plné síle, včetně regionálních nebo náboženských rozporů.
Pokus o změnu politických poměrů proběhl i v maličkém Bahrajnu, kde se odpor k vládě - podobně jako v Sýrii - mísil s reakcí náboženské většiny proti nadvládě náboženské menšiny. Také v Bahrajnu skončil po zásahu armády, ovšem v tomto případě saúdské, šlo tedy o jakousi bratrskou pomoc, i když saúdský král není bratrem bahrajnského vládce.
Opomenout bychom neměli politický rozvrat v Jemenu, kde je boj za změnu politických poměrů ještě více než jinde smíšen s ostatními konflikty, jak náboženskými, tak bojem jednotlivých částí země a mocenské elity o vliv.
Až na Tunisko, které se navzdory potížím prodírá vpřed, se nedá momentálně hovořit o úspěchu – spíše naopak. Příčinou je mimo jiné malá politická zkušenost arabských společností, nedostatečná vnitrospolečenská soudržnost a nepřítomnost důležitých institucí, jako je nezávislé soudnictví a nezávislá média.
Výsledný obrázek po pěti letech tedy mimo jiné ukazuje, že z více než dvaceti arabských zemí se pokus o zásadní zvrat, ať už úspěšný nebo neúspěšný, odehrál jen v menší části zemí. Jako nejstabilnější se jevily monarchie, ať už ropné, jako Saúdská Arábie nebo Omán, nebo neropné, jako Jordánsko a Maroko.
Bez revoluce se obešli tam, kde občanskou válku zažili v minulé generaci, jako byla ta v Libanonu či Alžírsku. A nebo tam, kde se bojovalo už před tím, jako v Iráku – ten by pravděpodobně sektářský rozkol syrského typu neminul, i pokud by Saddám Husaj i se syny Udajem a Kusajem nebyli svrženi po americké invazi roku 2003.
Zásadní kapitolou je vzestup politického islámu, který spolu s pokusem o zavedení demokracie dostal zelenou, což se týká zejména Egypta a Tuniska a jejich odrůd Muslimského bratrstva. A ještě větší pozornost budí nástup islámského extremismu, zejména v podobě Islámského státu.
Přinejmenším ideové kořeny tohoto druhu fundamentalismu leží v Saúdské Arábii, zemi, která se pyšní svou extrémní stabilitou. Tato stálost může být však velmi dočasná, protože tamní vláda nedokáže vyrovnávat tlaky. V extrémně náboženské Saúdské Arábii tráví svůj politický exil vyhnaný tuniský sekulární diktátor ben Alí a z Rijádu je finančně podporován i staronový režim v Egyptě, který odstavil od moci Muslimské bratrstvo.
To je ale jen jeden z řady paradoxů procesu, který bolestně ukázal, že cesta k demokracii bude v arabském světě delší a zatím nikdo neví, kudy povede.
Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
