Jan Fingerland: Albánská karta v syrské hře padla

Rozhodnutí Organizace pro zákaz chemických zbraní o tom, že chemické látky musejí být odvezeny ze Sýrie do konce roku, stejně jako americko-ruská dohoda, která tento plán zaštítila, tak náhle vypadají velmi nerealisticky. Přitom tento plán vycházel z přesvědčení, že chemické zbraně musí ze Sýrie co nejdříve pryč, aby je nemohla používat nejen syrská vláda, ale také aby se jich nezmocnily ani různé džihádistické skupiny, v jejichž rukou by byly ještě mnohem nebezpečnější. V druhé fázi měly být chemikálie bezpečně zlikvidovány.

Tím byla zodpovězena otázka, co je žádoucí, ale nikoli kdo má odvoz, uskladnění a likvidaci chemických látek provést. Nejdříve tento plán odmítlo Norsko, členský stát NATO a tradiční podporovatel světového dobra. Norové sice souhlasili s tím, že by se podíleli na odvozu chemikálií ze Sýrie, ale na jejich skladování na svém území prý nemají kapacity.

Ještě mnohem větší ranou je pro Američany odmítnutí ze strany Albánie. Ta je považována spolu s Kosovem za největšího přítele Spojených států v Evropě. Albánie také má vlastní zkušenosti s likvidací chemických zbraní, které vlastnil režim Envera Hodži, i když šlo jen o pár tun, což je zanedbatelné množství ve srovnání s tisíci tunami Asadových chemických zbraní.

Albánie se sice cítí být americkým spojencům nesmírně zavázána, například za podporu kosovských Albánců v roce1999. Atak nikdo nečekal, že Tirana nakonec americkou žádost odmítne. Jak se ukázalo, i albánské přátelství k Americe má své meze, vláda totiž ustoupila velkému tlaku zdola.

„Ano, můžeme říci ne,“ volali lidé na demonstracích v narážce na Obamovo volební heslo a v reakci na očekávaný souhlas vlády s americkým požadavkem. Premiér Edi Rama se tedy ocitl v nelehké situaci, kdy své spojence musel odmítnout. Rozpačitě pak komentoval ironii situace tím, že Albánci jsou si vědomi toho, že bez Ameriky by nebyli svobodní. Tedy že jsou tudíž svobodní i k tomu, aby pořádali demonstrace proti přijetí americké žádosti.

Albánské ne je ranou pro americký záměr rychle odvézt a zlikvidovat syrské chemické zbraně, ale přeceňovat nelze ani symbolickou váhu toho, jak se Obamovi nepodařilo přesvědčit ani tak oddané spojence. Tato situace je zarámována ztrátou amerických pozic i v Turecku, Egyptě a Saúdské Arábii.

Řadoví Albánci možná měli pocit, že Amerika se až příliš spoléhala na jejich automatický souhlas. Amerika si zachovala tvář a velvyslanectví Spojených států vydalo prohlášení, podle kterého respektuje a chápe albánské stanovisko. Tím se však neřeší základní problém, kam chemikálie odvézt. Znovu se začalo hovořit o Norsku, které dává najevo ochotu podílet se na transportu chemikálií, ale ne jejich skladování a likvidaci.

Likvidovat syrské chemické zbraně na svém území se po Albánii zdráhá i Belgie, o níž se začalo mluvit jako o náhradním řešení. Belgie je ochotná poskytnout pomoc při likvidaci bojových chemikálií, nicméně není nakloněna tomu, aby se tyto zbraně ničily na jejím území. Navrhuje, aby se celý proces odehrál přímo v Sýrii, to je ale v rozporu s plánem, který spočíval právě v rychlém odvozu chemických látek mimo bojovou zónu.

Jak jsme se zmínili, situace jen dále odhaluje americkou osamocenost v těžkém úkolu, který Obama zvolil jako cestu, která mu umožnila vyhnout se přímé vojenské konfrontaci s Asadovou Sýrií. Škodolibost však není na místě, protože likvidace těchto zbraní je v zájmu všech. A za druhé, postoj Washingtonu, který bez mrknutí oka přijal a respektoval albánské rozhodnutí, ukazuje na něco důležitého. Totiž že navzdory chybám, kterých se USA vůči partnerům dopouštějí, přece jen hrají v mezinárodní politice jinými kartami, než mnozí jejich kritici, kteří od svých slabších spojenců nesouhlas nestrpí.