Jan Fingerland: A co kampaň, jaká byla? aneb Co zajímalo izraelské voliče

V izraelských volbách proti sobě stanula dosud vládnoucí pravice a nyní opět k životu přivedená levice

Už podvacáté přicházeli Izraelci k volebním urnám, aby rozhodli o tom, kdo zasedne v parlamentu a poté i ve vládě. Jak se ukazuje, tyto volby s napětím sleduje celý svět.

O tom, že proti sobě stanula dosud vládnoucí pravice a nyní opět k životu přivedená levice už jsme v tomto pořadu mluvili. O tom, kdo získá největší díl hlasů a kdo bude sestavovat vládu, bude čas hovořit nejdříve ve středu.

Podívejme se mezi tím na to, čím jsou tyto celým světem tak sledované volby zvláštní.

Při pohledu zvenčí by se zdálo, že v Izraeli – ostatně tak jako už mnohokrát – se lidé rozhodují do značné míry na základě otázek, jako je mírový proces s Palestinci nebo otázka budoucnosti nukleárního programu Íránu.

Tento dojem ještě zesílil sám Netanjahu, který v posledních týdnech podnikl kroky k získání většiny na svou stranu tím, že nejdříve vystoupil v americkém Kongresu s řečí, v níž kritizoval průběh jednání s Íránem, a těsně před volbami voličům slíbil, že nedopustí vznik palestinského státu, který by se podle něj stal zónou islamistů.

Čtěte také

Ve skutečnosti se však tentokrát voliči pravděpodobně soustředili na otázky, které Izrael příliš neodlišují od kterékoli evropské země. Totiž otázek, které se otáčí kolem dvou důležitých témat, identity a blahobytu.

Izrael je země relativně zámožná, ale prodělala v poslední generaci velkou transformaci z rovnostářského systému s velkým podílem tradiční ekonomiky na velmi tržně orientovanou ekonomiku založenou na hi-tech průmyslu.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu u volební urny při předčasných volbách

Důsledkem byl velký nárůst nerovnosti, který patří mezi zeměmi OECD k nejvyšším. To vše je ztěžováno stále velkými náklady na obranu, investicemi do osad na Západním břehu nebo velkými relativně neproduktivními segmenty společnosti, ať už se jedná o část ultra-ortodoxních židů nebo beduínů.

Před pár lety se v Izraeli konala velká shromáždění nespokojené střední třídy, která poukazovala na skutečnost, že její životní náklady stále rostou. Od té doby se toho mnoho nezměnilo, nebo dokonce k horšímu. Zatímco v roce 2011 byly rozbuškou neúnosné ceny bílého sýra, letos to jsou ceny bydlení.

Je logické, že voliči za viníka považují předsedu vlády Netanjahua. Skutečnost, že jeho pravicová a formálně liberální a ekonomicky kvalifikovaná vláda nedokázala situaci změnit, tedy možná část voličů odvede Likudu jinam.

Čtěte také

Příznačné je, že tato redistribuce hlasů se ovšem odehraje zejména na pravici, a může tedy prospět jiným stranám, které jsou tak jako tak aspiranty na koaliční dohodu s Netanjahuem – tomu však momentálně nejde o celkovou sílu pravicového bloku, ale o to, aby ve volbách získal více hlasů a prezident ho pověřil sestavením vlády.

Paradoxní přitom je, že na křeslech ministrů hospodářství a financí seděli představitelé jiných dvou pravicových stran, které ovšem, jak se zdá, voliči nepovažují za viníky současné situace.

Jak už jsme zmínili, levicová Strana práce po letech zvedla hlavu, a díky předsedovi Jicchaku Herzogovi se stala opět volitelnou i pro jiné než skalní příznivce.

Předseda Strany práce Jicchak Herzog

Budoucnost izraelské levice však možná vypadá jinak, například tak jako aktivistka známá z dob sociálních protestů Stav Šafirová.

Její loňský projev v Knesetu o tom, co má společnost očekávat od politiky, by mohl inspirovat i sociální demokraty v jiných zemích. Nyní je na jednom z předních míst kandidátky.

Vedle ekonomických otázek hrálo velkou roli tradiční téma, totiž politika identity. A to hned v několika různých segmentech společnosti. Část voličů Likudu se možná nechá zlákat novým typem nacionalismu, který nabízí Naftali Bennett a jeho strana Židovský domov.

Ruskojazyční Izraelci pravděpodobně i nadále budou alespoň zčásti hlasovat pro stranu Izrael, náš domov, tedy organizaci, kterou zas jiní Izraelci příliš často nevolí.

Čtěte také

Jinou stranou, která apeluje v první řadě na identitu, je Šas, který nedávno zažil vnitřní rozpad a rozdělil se na dvě organizace. Obě usilují o získání hlasů početné skupiny Židů pocházejících z orientálních zemí.

Podobné volební chování je možné čekat i od ultraortodoxních Židů evropského původu.

Parlamentní volby v Izraeli

V ultraortodoxním světě se objevila ještě jedna neobvyklá strana, Bizchutan, která chce reprezentovat ženy z této komunity, které se domnívají, že nemají dostatečnou reprezentaci v převážně mužské politice.

Specialitou letošních voleb je společný blok prakticky všech arabských stran, které tak reagovaly na zvednutí prahu pro vstup do parlamentu na tři a čtvrt procenta.

Výsledným efektem tedy bude posílení arabského hlasu v Knesetu, protože společný arabský klub bude patřit k největším blokům.

Politiku identity postavil zcela jinak Moše Kachlon, bývalý člen Likudu, který si založil svou vlastní stranu – ta se jmenuje Kulanu, „My všichni“.

Když se druhý program izraelské televize ptal lidí, koho považují za nejlepšího odborníka na řešení ekonomických potíží, Kachlon se umístil na prvním místě daleko před těžkými vahami, jako je Netanjahu, Herzog, Bennett nebo Lapid.

A to nemluvíme o tom, že Kachlon se narodil v židovské rodině pocházející z Libye, dokonce tedy i orientální Židé by v něm, a nikoli straně Šas mohli spatřovat ztělesnění své vlastní vize.