Jan Bednář: Špionážní skandál pokračuje

Ta toto podezření hned zatelefonovala americkému prezidentu Obamovi, který ji prý ujistil, že to není pravda, respektive že její hovory Američané „neodposlouchávají a ani nemají v úmyslu odposlouchávat“. Někteří pozorovatelé z jeho slov ovšem vyvodili, že Obama vlastně pobuřující novinku nepopřel, protože nemluvil o tom, co bylo v minulosti, ale o tom, co je a bude – to, že do budoucna nechtějí Američané německou kancléřku sledovat, prý ještě neznamená, že to nedávno nedělali.

V Paříži a Berlíně si hned povolali na kobereček americké velvyslance, aby jim předali oficiální protest a žádali vysvětlení a Německo nyní posílá do Washingtonu šéfy své vnitřní a zahraniční bezpečnostní služby, aby přímo v Bílém domě žádali odpověď na otázky, které si kladou.

Z mediálních zpráv minulých dnů se zdá, že Spojené státy sledovaly evropské vrcholné politiky a rozhořčení nad tím převládalo i na dvoudenním summitu Evropské unie v Bruselu. Informace, které ovšem pocházejí z půl roku starých dokumentů bývalého spolupracovníka amerických agentur Edwarda Snowdena, tak konečně účinně zasáhly svůj cíl, americkou diplomacii. A Obamova vláda nyní veřejně přiznává, že má v diplomacii potíže. Evropané hovoří o vzájemné nedůvěře, která zde zavládla, a o tom, že „nedostatek důvěry může poškodit naši vzájemnou spolupráci,“ jak oficiálně zaznělo na bruselském summitu.

Paříž a Berlín ohlásily, že chtějí do konce roku uzavřít dohodu s Washingtonem o tom, že jejich služby nebudou sbírat informace na sebe navzájem. Západní špionáže by podle Merkelové neměly působit proti sobě a německá kancléřka chce prosadit stejnou dohodu i uvnitř Evropské unie – aby zpravodajské služby členských zemí EU spolu navzájem spolupracovaly, a ne aby špionovaly jedna na druhou.

To sice hezky zní a vypadá na první pohled, ale bude se to nejspíš těžko zavádět v praxi. Představa německé kancléřky, že se snad zpravodajské služby předem vyhnou nějakému prostoru, totiž příliš odporuje dosavadním zvyklostem nejen v Evropě, ale i všude jinde ve světě. Tyto služby přece obecně plní úkoly národních vlád a budou se podřizovat požadavkům z Bruselu, jen pokud jim to samy jejich vlády poručí. Pak by ale taky musely rezignovat na své dosavadní úkoly a cíle, kterými je a vždy byla ochrana národních zájmů dané země. Proč by si jinak měly státy své zpravodajské služby vydržovat?

Možná se na takové myšlenky přijde, až opadne současná vlna hysterie. A sami evropští státníci si lépe uvědomí a pochopí, k čemu spolupráci s Američany potřebují.