Jáma, do níž se vkládaly naděje na přežití

Zdá se to neuvěřitelné. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že by tu něco mohlo být. A přitom před sedmi desítkami let sem lidé přibíhali, aby si zachránili holé životy. Protileteckých bunkrů z druhé světové války je v Praze několik. A vůbec si jich nemusíme všimnout.

Speleologové jich znají jednotky a odhadují, že na objevení jich čekají ještě desítky. Příliš se o nich nemluví, aby nevzbuzovaly nežádoucí pozornost. „Když lidé objeví nějaký kryt, stane se zdrojem neřesti. Buďto přijdou bezdomovci, obsadí kryt a vybydlí ho, nebo různí dobrodruzi, kteří tady hledají adrenalinové zážitky. Ti tu také po sobě nechávají stopy. Pak jsou to různé kriminální živly, které se tady můžou schovávat, a jiné osoby s různou nekalou minulostí,“ nelíbí se Jaroslavu Kuklovi, že kryt, který přežil desítky let, by se mohl během krátké doby zničit. Vždyť kryt je němý svědek dávné doby. Těžko si jen lze představit, kolik strachu v něm lidé zažili.

Kryt pro německé vojáky

Mezitím se před námi objevil otvor. Pravda, není moc široký, v průměru asi něco přes půl metru, ale při troše šikovnosti se do něj vlézt dá. A nám se odkryje úplně jiný svět. Jako bychom se propadli o třičtvrtěstoletí nazpátek a slyšeli houkající sirény ohlašující přílet nepřátelských letadel. „Byly tady německé flakové pozice, tedy německá protivzdušná obrana, která využívala těchto krytů v okamžiku, kdy došlo k leteckému útoku.“ Ve strachu o život sem tedy přibíhali němečtí vojáci. Zvláštní pocit si uvědomit, že i oni byli lidé, kteří měli své rodiny, své blízké a chtěli přežít...

Vstup do krytu|foto: Daniel Mrázek

„Před námi je klenutá chodba, na výšku kolem dvou metrů, šířka může být tak metr padesát, metr šedesát,“ ukazuje Jaroslav Kukla. „Jednotlivé chodby se lomily, protože zalomená chodba při tlakové vlně umožnila, že lidé v těch dalších chodbách měli šanci přežít.“ Kdyby se chodba nelomila, tlaková vlna by se celou chodbou prohnala a ty, co by v ní byli, by zabila.

Procházíme bunkrem, zahneme jednou, podruhé. Sem se tlaková vlna neměla šanci dostat. A právě zde lidé s napětím očekávali, co se bude v nejbližších okamžicích dít. „Tady v té chodbě bylo shromážděno padesát osob. Byly tady lavičky a lidé seděli na nich proti sobě, takže na každé straně chodby bylo pětadvacet osob,“ líčí Jaroslav Kukla. Muselo tu být dost těsno, vždyť chodba měří šestnáct metrů. Jenže ve válce jde pohodlí stranou.

Bezpečí, ale ne tak docela

A opět jako bychom slyšeli zlověstný zvuk letadel a výbuchy dopadajících bomb. Lidé zde ukrytí se jistě snažili zachovat klid, ale jedné vtíravé myšlence se určitě nemohli ubránit: Nespadne nějaká bomba přímo na kryt? Tomu by podle Jaroslava Kukly vybetonovaný kryt zahloubený asi metr a půl pod zemí neodolal. „Jedná se o střepinový kryt, to znamená kryt, který není určen pro přímé bombardování. Je určen akorát k tomu, aby ochránil před střepinami při výbuchu bomby nebo před tlakovou vlnou.“

Čtěte také

Smutně se do historie zapsal kryt na Karlově náměstí v Praze. „Tam v únoru 1945 dostal bunkr přímý zásah. Bohužel se uvnitř nalézaly ženy a děti a téměř nikdo to nepřežil.“

V bunkru na okraji Prahy, který jsme navštívili, se lidé ukrývali ve čtyřech chodbách, vešlo se tedy do něj 200 osob. Dodnes se dochovala jedna železná vrata. Otevřít už nejdou. Za války jimi lidé procházeli a po schůdkách vystoupali na povrch. Oddychli si, přežili... Možná, že schůdky za vraty pořád ještě jsou, ale skrývá je hlína, kterou brázdí kombajny... „Hlavní vstupy byly vždycky dva, to bylo z bezpečnostních důvodů. Kdyby jeden z nich zasáhla bomba, tím druhým mohli uniknout. A kdyby náhodou byly zasaženy oba vchody, byly tu ještě nouzové výstupy.“

Zpět do současnosti

Zarostlý větrací otvor|foto: Daniel Mrázek

Jaroslav Kukla zavelí k návratu. Projdeme zase celým krytem a malým otvorem se vyškrábeme na povrch. Minulost necháváme pod sebou. Zbývá už jen vchod opět zahrnout a vrátit krytu jeho tajemství. Bunkr by tu nikdo nehledal. Ale není to škoda? Nešlo by ho přece jen nějak využít?

„Aktivita člověka je vždycky nějakým způsobem destruktivní. Myslím, že jsou to stavby, které vypovídají o určité historické hodnotě, a ty bychom měli chránit za každou cenu,“ zavrhuje Jaroslav Kukla možné zpřístupnění. Vrásky na čele mu dělá vlhkost. Ta beton pomalu rozežírá. Bránit se proti ní lze dobrým odvětráváním. Jenže to by se musely například vyčistit větrací průduchy. V tu chvíli by si ale někdo mohl všimnout děr v zemi a začít se zajímat, co to je. Takže je to začarovaný kruh...

Uklízení trosek – úkol pro totálně nasazené

Kryty podobné tomu, který jsme navštívili, se budovaly u vojenských pozic, u průmyslových provozů, ale také v rušných částech měst – to proto, aby se do nich mohli ukrýt chodci, kteří zrovna byli venku. Bezpečí lidé hledali i v upravených sklepech domů. A stavěly se i kryty pro jednu osobu. To byly vlastně pozorovatelny a sledovalo se z nich, kam dopadly bomby, a hlavně to, které bomby nevybuchly. Ty se po skončení náletu musely rychle najít a zlikvidovat.

Nejvíce se protiletecké kryty stavěly v letech 1943 až 1945, tedy v době, kdy dosud vítězné Německo začínalo prohrávat a daly se tak očekávat letecké údery. Ale budovaly se už i před válkou. Kryty ve městech měla na starosti místní samospráva, v podnicích pak jejich vedení. A nad vším bděla tak zvaná Luftschutzpolizei.

Dobový plán krytu|foto: VHÚ

Co to bylo, vysvětluje Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu: „Nemůžeme si pod tím představit jakousi kompaktní organizaci. Byl to systém, do kterého se zapojovaly existující organizace, jako byla policie nebo hasiči. A ještě existovaly speciální jednotky. Byli to totálně nasazení Češi, kteří byli organizováni vojensky, a tyto jednotky byly určeny k odstraňování okamžitých škod po náletech.“

Vybudovat kryt zabralo dny až týdny a zdaleka ne každý kryt byl tak precizní, jako ten, který jsme navštívili. Jako prostistřepinový kryt totiž bohatě stačil zalomený zákop vyztužený dřevem. A i když jsme zmínili, že ve válce jde pohodlí stranou, podle Tomáše Jakla se i na něj, byť v rámci možností, myslelo: „Prostý zákop ochrání před tlakovou vlnou a před střepinami, které se pohybují vodorovně se zemí. Střechu mají kryty hlavně z hygienických důvodů a také v rámci pohodlí ukrytých osob. V případě deště otevřený zákop neskýtá velké pohodlí. Je velice nepříjemné sedět na dešti, když ještě kolem vás padají pumy.“