Jaký praděd, takový pravnuk aneb vyvracení mýtů o sociální mobilitě

Generace, rodina, věk, radost, smích, volný čas
Generace, rodina, věk, radost, smích, volný čas
„Šance na úspěch v životě podle nejnovější studie nemáme tak docela ve svých rukou – závisejí na tom, čeho dosáhli naši předkové v průběhu tří staletí,“ píše britský deník Independent.

„Mnozí z nás se trápí, že se jejich děti nedostaly na prestižní univerzitu, že nemají vlastní dům a nezastávají žádnou vedoucí pozici. Může za to jediný člověk – náš pra-pra-pra-pra-pradědeček,“ píše v knize Son Also Rises profesor ekonomie z kalifornské univerzity Gregory Clark. Název je těžko přeložitelnou slovní hříčkou, narážející na jeden z románů Ernesta Hemingwaye – lze jej volně převést jako: Když otec, tak i syn. Knihu právě vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Šance na vertikální společenský vzestup, kterým se také říká „sociální mobilita“, jsou podle profesorových závěrů daleko menší, než se dosud mělo za to. Zatímco sociologové tradičně soudí, že stopy někdejší prosperity či chudoby vymizí za tři až čtyři generace, Clark je přesvědčen, že „paměť rodu“ trvá deset až patnáct generací. „Stručně řečeno, vytýkat rodičům, že nám příliš nepomohli se startem do života, je pošetilé. Otec a matka ovlivňují společenský a ekonomický status svého dítěte z pouhých deseti procent. Naopak dlouhodobé rodinné trendy mají vliv až pětkrát nebo šestkrát větší,“ píše list.

Clark dospěl ke svým pesimistickým závěrům porovnáváním prosperity jednotlivých anglických příjmení, která se objevila v prvním známém katastru, Knize posledního soudu z roku 1086. Tyto údaje srovnal s daty z Královské genealogické společnosti, aby zjistil, jak dlouho bohatství či chudoba setrvávají v rodu. Výsledky jej prý překvapily. Například nástup kapitalismu a moderní průmyslové revoluce nepřinesl do života rodin zdaleka tak prudkou změnu, jak se má za to. „Setrvačnost jednotlivých rodin je daleko větší, než si myslíme a než to dokážou běžné metody objevit,“ říká autor knihy.

Sociální mobilita feudální Anglie se podle něj od dnešní příliš nelišila. Progresivním a přičinlivým řemeslníkům dvanáctého století trvalo plných osm generací, než se v 16. století zařadili mezi vzdělanou elitu. A platí to i naopak. Navzdory všem milionářským daním a prudkému technologickému vývoji jsou dnešní potomci viktoriánských špiček v průměru třikrát bohatší než průměrný občan Británie.

Ještě zajímavější je, že „stín předků“ ovlivňuje rody ve všech zemích, kde se podařilo relevantní průzkum provést. „Platí to jak pro švédský sociální systém, který pečuje o člověka od kolébky do hrobu, tak i pro daleko bezohlednější americké poměry. Markantní rozdíly neexistují ani mezi komunistickou Čínou a kapitalistickým Tchaj-wanem. Také etnicky homogenní Japonsko a USA, které jsou tavicím kotlem národů, vykazují podobné trendy,“ tvrdí Clark. Pokud má pravdu, pak jsou jakékoli státní investice na podporu sociální mobility vyhozenými penězi. „Je to tak. Pouze extrémní, drastické a nepřijatelné intervence ze strany státu by mohly zatřást zavedenými pořádky a zvýšit propustnost společenských vrstev,“ míní vědec. Podle něj neměla trvalý dopad na osud rodin ani čínská kulturní revoluce, která je všeobecně považována za nebrutálnější společenský experiment s životy stovek milionů lidí.

Generace, rodina, věk, radost, smích, volný čas

Fakt, že se společenský status mění spíše tempem ledovce, nesouvisejí ani tak se zkorumpovaností elit, nýbrž s dědičností „sociálních dovedností“. Tím se ovšem Clark vystavuje výtkám, že hlásá „genetické předurčení“. „Není to pravda. Netvrdím, že se chudým nemá pomáhat. Jen jsem vysledoval, že pomoc státu stejně člověka k vzestupu nepřivede,“ říká badatel. Podle něj jeho teorie nevyznívá jen ve prospěch majetných. „Pokud někdo nepochází ze superbohatých poměrů, nepomůže, ani kdyby nainvestoval do vzdělání svých potomků sebevíce. Zbohatlíci dlouhodobě nemají šanci,“ vysvětluje Clark. „Rodová loterie se nápadně podobá loterii losovací – vítězů vždycky jen hrstka lidí,“ poznamenává deník.

Proti Clarkově tezi se však zvedla řada kritických hlasů. Televizní hlasatelce Lousie Scodieové vadí přenášení vlastní zodpovědnosti na předky. „Můj pra-pra-pradědeček byl patrně chudý, negramotný a většinu času prchal před pogromy či inkvizicí, a já nemám s jeho osudem mnoho společného. Jistě za to může šťastná náhoda, že jsem se nenarodila v Saúdské Arábii, ale jinak je svádění svých potíží na prarodiče ochromující a nezdravé,“ prohlásila. „Nedostatečná sociální mobilita má řadu konkrétních příčin, od absence rozumných rekvalifikačních příležitostí přes předražené nemovitosti a nedostupnost péče o děti. Pořád je ale snazší podporovat společenské změny, než vyvolávat duchy zemřelých a házet jim na hlavu naše neštěstí. Sociální mobilita je vážná věc, a neměla by se stávat obětí bláznivých akademických teorií,“ napsala žurnalistka v rubrice Fórum čtenářů v listu Independent.

Zpracováno ze zahraničního tisku.