Nesnadné začátky, těžké návraty. Jak se akce Asanace podepsala na disidentech a jejich potomcích

Čtěte také

Domov, exil a návrat. Co prožívali českoslovenští emigranti a s jakými pocity si budovali nový život

Tématu se věnuje kniha Ve vyhnanství s podtitulem Transgenerační vnímání akce Asanace, kterou vydalo nakladatelství Academia v roce 2025.

Přenos traumata z nuceného odchodu z rodné země na potomky nedobrovolných vyhnanců zkoumal tým vědců z Národního ústavu duševního zdraví. Trojice psychologů a editorů knihy Ve vyhnanství Marek Preiss, Nikola Doubková a Radek Heissler analyzovala výpovědi tří generací, kterých se Akce Asanace dotkla. Přímých účastníků, jejich dětí a vnuků.

Trauma přetrvává dodnes

Takto se za akcí Asanace ohlíží Ivanka Lefeuvre z první generace, která byla donucena opustit Československo v roce 1982:

Čtěte také

Vlak nabíral na rychlosti. A matky stále běžely… Příběh psycholožky a disidentky Ivanky Lefeuvre

„Akce Asanace měla dalekosáhlé důsledky, poznamenala životy nás dospělých, našich dětí, ale i našich rodičů a prarodičů. V případě naší rodiny zasáhla do životního běhu pěti generacím, připravila mě o posledních téměř devět let života mé babičky. Tento traumatizující zásah do rodinných vztahů přesahuje do současnosti, přetrvává dodnes. A bude nutně nějak přítomen i v dalších generacích.“

Ivanka Lefeuvre podepsala Chartu 77 a StB ji následně donutila emigrovat do Francie.

Přenos traumatu

Přenosem traumatických zážitků obětí komunistické totality a jejich zpracování dalšími generacemi se zabýval výzkum psychologů a zároveň editorů knihy. Proč se do něj pustili, vysvětluje jeden z nich, Marek Preiss:

Čtěte také

Je trauma holokaustu dědičné? Nejen to zkoumá dokument „Vzkaz“ na příkladu Arnošta Goldflama

„Značné množství výzkumů na toto téma bylo věnováno studiu holocaustu, traumatům přeživších a jejich rodin po druhé světové válce. V těchto studiích byly pozorovány symptomy posttraumatické poruchy i několik desítek let po událostech u skoro poloviny obětí, či pozorovány symptomy deprese, úzkosti nebo další projevy jako poruchy spánku, opakované noční můry, vznětlivost, zhoršená koncentrace, zvýšená ostražitost, vtíravé myšlenky či snížený zájem o běžné aktivity...“

„Naší základní úvahou vzhledem k Asanaci bylo, zda toto trauma vyvolává obtíže, nebo spíš posiluje schopnosti překonat nepříjemné události a odolat jim, a s pomocí hloubkových rozhovorů jsme se rozhodli odhalit, zda trauma z odchodu do zahraničí zasahuje i další generace vyhnaných,“ popisuje Preiss.

Opusťte republiku!

Cílem akce Asanace bylo za pomoci stupňovaného psychického tlaku dosáhnout izolace organizátorů Charty 77, omezit jejich aktivity a dosáhnout vystěhování vybraných signatářů a podporovatelů z Československa. A zbavit je tak možnosti působit v domácím prostředí.

Čtěte také

Ivana Medka komunisté vyhnali do Vídně. Po roce 1989 se vrátil do kanceláře prezidenta Havla

Akce byla nejintenzivnější do roku 1984 a dotkla se asi 300 lidí z prostředí Charty. Asanace byla tajná. Někteří disidenti se dokonce až po revoluci dozvěděli, že byli její obětí. Že je příslušníci StB cílenou šikanou donutili k rozhodnutí zemi opustit a snažili se jim vnutit, že to dělají zcela z vlastní vůle.

V mnohých vzpomínkách se ozývá obrovské zklamání, že skoro nikdo z pachatelů psychického i fyzického násilí vámci Asanace nebyl potrestán. Někteří teprve po 30 letech dostali po zdlouhavých a pro disidenty často ponižujících soudních procesech jen podmíněné tresty.

Nesnadné začátky

Komunisté cílili téměř na všechny aspekty života vybraných disidentů a snažili se jim ztrpčit život všemi dostupnými způsoby. To vše mělo směřovat k jednomu cíli – aby se oběti dobrovolně rozhodly opustit republiku. A u části z nich se to opravdu podařilo.

Čtěte také

Kohout, Landovský, Gruša… Československo zbavilo občanství stovky lidí a vyhnalo je za hranice

Odtržení od rodiny a od všeho, co znali, ponížení a bez peněz pak byli disidenti nuceni začínat nové životy v zahraničí. Trauma z nedobrovolného odchodu, ke kterému byli donuceni, pak nutně nesly i jejich děti a začátky v nové zemi nebyly snadné ani pro ně.

Ve svém vzpomínkovém textu to přibližuje Vavřinec Hutka, který se s mámou v šesti letech nuceně přestěhoval do Paříže:

„První roky života si částečně pamatuji. Ne že bych měl takovou paměť, ale šok z vystěhování byl zřejmě takový, že si pamatuji, co bylo předtím. Vnímám to jako jakýsi první život. Život, kdy, když už jsem se konečně naučil rozumět a mluvit a uvědomil si, jak velkou rodinu mám a byl šťastný z toho, že ji mám, že mě mají všichni rádi, a kdy jsem se naučil vycházet s ostatními, zkrátka jsem přestal být miminkem, tak z ničeho nic jsem se ocitl v Paříži, kde na mě mluvili neznámou řečí, měli neznámé zvyky, kde jsem byl úplně sám. To byl pro mě tak velký šok, že jsem se z toho dodnes nevzpamatoval.“

Děti v nové zemi se potýkaly s pocity vlastní nebo rodinné jinakosti. Napříč generacemi se pak objevují pocity chybějících kořenů. Přesto většina účastníků průzkumu z druhé generace potvrzuje, že jsou rádi, že dostali možnost vyrůstat ve svobodě, naučit se další jazyk, studovat.

Těžké návraty

V některých případech se děti emigrantů vracely po revoluci zpátky do Československa. Po spoustě let mimo domov si pak připadaly, jako by už nepatřily ani sem. Vavřinec Hutka to po návratu ve svém textu shrnuje takto:

Čtěte také

Proces s „Plastiky“ začal před 45 lety. Komunisté zřejmě vůbec netušili, co soud s máničkami způsobí

„Mému synovi Danovi je dnes 12 let, má spoustu kamarádů, některé už ze školky, a bydlí celou dobu na stejném místě. To je to, co bych mu měl přát, pokud to jen trochu jde. A tak je to v pořádku, tak by to mělo být. Táta jednou řekl, že vyhnanství je horší než trest smrti. Vyhnanství může být na doživotí, i když se podaří se vrátit. Zůstává to zaryté ve vaší hlavě. Často ani jeden jazyk neumíte správně, a nakonec nikde nejste doma. V cizině jste migrant, doma jste emigrant. Tuším, že to byl cíl akce Asanace. Ta mi zůstala v hlavě. Tu bylo třeba nadobro vyhnat.“

Zanechala tajná komunistická akce Asanace následky na třetí generaci, která zná rodinnou historii už jen z vyprávění? Jak ji zkušenosti jejích předků ovlivnily? A proč se některé disidenty, ani přes opakovanou snahu StB, nepodařilo donutit k emigraci? Poslechněte si celý pořad Ex libris, jehož hostem byl jeden z autorů výzkumu a editor knihy Ve vyhnanství Marek Preiss.