Jaký byl život za socialismu? Sladký i trpký, ukazuje série pořadu Ex libris
Pomáhala československá psychiatrie komunistickému režimu? Kniha Miroslava Vodrážky tvrdí, že ano
Zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu, násilné zavírání odpůrců režimu do „psychušek“ čili psychiatrických ústavů, kde byli podrobování nehumánním procedurám – to je skutečnost. Dělo se něco podobného i v komunistickém Československu? Psychiatrická veřejnost většinou tvrdí, že až na výjimky nikoli. Badatel Miroslav Vodrážka na základě studia pramenů nesouhlasí. Své poznatky shrnul v knize Systémově zneužitá a zneužívající československá psychiatrie v soft-sovětském stylu.
„V totalitárním systému se jak internace, tak i hospitalizace v psychiatrických léčebnách staly politicky ‚racionálním nástrojem‘ a obranou proti nejen ‚abnormálnímu‘, například disidentskému mentálnímu rysu chování, ale i vůči těm, kteří se chovali prostě pouze ‚jinak‘,“ tvrdí Vodrážka ve své knize, kterou v roce 2025 vydal Ústav pro studium totalitních režimů a Muzeum paměti XX. století.
Čtěte také
Podle něj k tomu docházelo také v Československu, i když nikoli v tak širokém měřítku a brutální formě jako v Sovětském svazu. I proto se v podtitulu jeho knihy objevuje termín „soft-sovětský styl“. Psychiatrie byla podle jeho zjištění zneužívaná už od začátku režimu, kdy se její pomocí prováděl nátlak na osoby obviněné ze smyšlených politických zločinů:
„Nástup komunistické strany k moci, spojený s ‚likvidací třídních nepřátel‘, byl běžně provázen praktikami mučení ze strany Státní bezpečnosti. Někteří zatčení a vyšetřovaní byli po mučení fyzicky zlikvidování, aby nevyzradili ‚formy práce bezpečnosti‘,“ pokračuje Vodrážka a doplňuje:
„Součástí těchto násilných praktik v 50. letech bylo – za spolupráce lékařů – i podávání různých injekcí, a to nejen na ‚uklidnění‘, jako bylo například parasympatolytikum Skopolamin nebo anestetikum Evipan. Někteří lékaři, jako MUDr. Ladislav Pekárek, dosvědčují, že dávali vězňům injekci, která ‚uvede člověka do polospánku, ve kterém když je tázán, odpovídá pravdu‘.“
Společenští agenti
Obleva šedesátých let přinesla nové formy spolupráce. Mnozí psychiatři jako třeba Miroslav Plzák nebo Josef Nesvadba se tehdy stali populárními osobnostmi. Vystupovali v médiích, měli četné přátele v kulturních a intelektuálních kruzích.
Čtěte také
Státní bezpečnost je začala verbovat do svých služeb jako takzvané společenské agenty, kteří měli jednak podávat informace o lidech ve svém okolí, jednak ovlivňovat společnost.
„Psychiatři se v 60. letech začali vyjadřovat i k nejrůznějším společenským událostem. Například když se v lednu 1969 upálil student Jan Palach, vystoupil v Československé televizi psychiatr Zdeněk Dytrych a vysvětloval jeho čin na základě ‚chorobné reakce‘. Společenským agentem byl například psychiatr Miroslav Plzák, pozdější primář na psychiatrické klinice Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, který byl získán dobrovolně na ‚ideologickém podkladě‘,“ píše Vodrážka, badatel v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Podle jeho zjištění byla mezi psychiatry celá řada společenských agentů:
Čtěte také
„Stanislav Drvota, který byl získán už koncem 50. let a měl za úkol sledovat surrealistu a psychiatra Ludvíka Švába, se stýkal se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, s Jindřichem Chalupeckým či hercem Pavlem Landovským a na psychiatrickou kliniku se dostal s přispěním či doporučením řídícího orgánu StB. V 70. letech publikoval knihu Osobnost a tvorba, v které zkoumal umělce z hlediska psychologického typu. Byl také vedoucím linky důvěry. Drvota vydával i odborné posudky, zda v cizích publikacích nejsou z hlediska sociologického výzkumu ‚protisocialisticky zaměřené pasáže‘.“
Spolupracující psychiatři byli nezřídka za svou činnost finančně odměňováni, a to vyššími částkami, než tomu bylo u agentů Státní bezpečnosti běžné. Někdy za spolupráci získávali i nefinanční benefity.
„Psychiatrizování“ odpůrců režimu
Zvláštní kapitolou zneužívání bylo „psychiatrizování“ nesouhlasných politických postojů:
Čtěte také
„Podle dobových představ marxismus považoval za jednu ze základních forem společenského vědomí čistě materialistickou vědu a do příkrého rozporu k ní kladl například náboženství a částečně i idealistickou filosofii. Předmětem této dogmatické vědy byla ‚objektivní skutečnost‘, tedy i člověk-disident, kterého bylo možno metodicky analyzovat, klasifikovat, a tudíž také diagnostikovat například jako psychopata podléhajícího kverulatním, perzekučním, reformním, religiózním a jiným bludům,“ přibližuje Vodrážka.
„Například v dubnu 1985 sepsal náčelník 1. odboru StB Plzeň, major Vlastimil Slavík, jednu mimořádnou informaci: Operativní cestou bylo zjištěno, že v psychiatrické léčebně Dobřany je v současné době hospitalizováno 10 pacientů z okr. Příbram, kteří by mohli narušit májové oslavy,“ dokládá badatel.
K hospitalizacím problematických osob, a to nejen disidentů, ale třeba i lidí bez stálého zaměstnání, skutečných výtržníků a podobných docházelo také ve dnech konání sjezdů komunistické strany, spartakiád, voleb a dalších důležitých událostí, kdy bylo nutní zachovat zdání zdravé, šťastné a jednotné společnosti.
Více si poslechněte v Ex libris.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
