Jednou nebudeme malí... Jak do filmové tvorby za socialismu zasahovala politika?

Film pro děti měl nejen vyprávět moderním způsobem klasické pohádkové příběhy, ale taky přinášet závažnější nebo i problémová témata ze současnosti, vyprávět o životě dětí a teenagerů, a přitom se vyhnout nebezpečí sentimentálních příběhů o dětech natáčených pro dospělé.

A k tomu důležitý úkol – dětský film měl vychovávat k tomu, aby se jeho malí diváci v dospělosti stali vzornými občany státu.  

Hlavně žádné americké kýče

Cesta dětského hrdiny na plátno musela být ovšem v prvních poválečných letech zestátněného filmu takříkajíc odsouhlasená a formovaná novopečenými dramaturgy seskupenými do nejrůznějších rozhodovacích orgánů.

Čtěte také

Český film mezi Stalinem a Hitlerem

A své si řekla i filmová publicistika a kritika, jak se dá vyčíst z knihy Lukáše Skupy Jednou nebudeme malí – Český hraný film pro děti 1945–1993, kterou vydal Národní filmový archiv v roce 2025.

Například popularizační časopis Kino se v říjnu 1946 vyjadřoval k prioritám a dramaturgii budoucích filmů pro děti poměrně razantně:

„Za doby okupace jsme tu viděli několik stupidních a těžkopádných filmů o kocouru v botách a o Sněhurce, které snad rozveselily ježaté kluky a copaté holky z Hitlerjugendu. […] Ale dnes se vracíme k realitě, dnes už nemusíme chodit s dětmi do odlehlých promítaček… Ale v kinech je pro ně tak málo.“

Dítě je malý socialistický člověk

O tom, že úkolem dětského filmu, především toho hraného, má být především výchova budoucích komunismu oddaných dospělých, bylo na přelomu 40. a 50. let přesvědčeno nemálo kulturních prominentů nového režimu.

Čtěte také

Taková normalizační rodinka. Nekonečný seriál „Jak se máte, Vondrovi?“ se vysílal 14 let

Například Josef Věromír Pleva, spisovatel, s jehož sociálně kritickou knihou Malý Bobeš se pak setkávaly mnohé generace za dob komunismu jako s povinnou školní četbou.

Jak měly vypadat ideje implantované do dětských hlaviček, o tom se rozepsal ve sborníku k 5. výročí zestátněné kinematografie v roce 1950:  

„Naše děti vyrůstají už do nové společnosti, do společnosti socialistické. Proto je třeba našim dětem už dnes ukazovat v našich filmech pro mládež, že jednotlivec nezmůže nic, ale kolektiv mnoho, odnaučovat je a zošklivit jim sobectví, kterému učila měšťácká společnost ještě jejich rodiče. Předvést jim náměty z družného života ve škole, z organisací pionýrů, otevřít jim bohatý vnitřní svět opravdového dětství, který se má projevovat právě v té družnosti a upřímném kamarádství. Učit je filmem zdravému a nadšenému poměru k práci. Ukázat jim také naši dávnou i nedávnou minulost, ale tak, aby samy dovedly srovnávat, oč jiný, oč lepší je již jejich dnešní život.“

Když si konkurovala Praha a Zlín

V éře státního československého filmu si hraná tvorba do jisté míry vzájemně konkurovala skrz existenci dvou filmových studií, při započítání bratislavské Koliby dokonce tří. V případě českého filmu šlo o Barrandov a ateliéry na Kudlově ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově).

Panovaly v nich značně odlišné podmínky k práci. Ty zlínské byly skromnější jak co do financí, tak vybavení studia klíčovými profesemi nebo technikou. Přesto tu zejména v 60. letech začaly vznikat pozoruhodné filmy režiséra Josefa Pinkavy, který už Zlínu zůstal věrný.  

Od 50. let začaly dětské hrané filmy vznikat i v Praze. K dodnes cenným počinům Studia dětského filmu patří třeba film Jaromíra Pleskota Na stříbrném zrcadle z roku 1954. ve kterém si zahrála hlavní roli mimořádně talentovaná dívka jménem Jindřiška Kramperová – jako krasobruslařka i jako klavíristka.

Film byl ovšem brzy po uvedení stažen z distribuce a vrátil se do ní bez velké reklamy a ohlasu až v roce 1962. Narazil z dnes těžko uvěřitelných důvodů – schvalovatelům připadalo, že příliš pěstuje „kult“ hlavní představitelky. Přitom Kramperová se uplatnila v obou svých oborech na špičkové úrovni. Hollywood by z jejího příběhu i talentu udělal trhák, u nás se film stal takřka zapomenutým počinem.

Dva nepostradatelní: Hofman a Plívová-Šimková

Publikace Lukáše Skupy samozřejmě dopodrobna rozebírá přínos osobností jako byli Věra Plívová-Šimková nebo Ota Hofman. Plívová-Šimková byla v pozici léta trpěné profesionálky, jejíž filmy ale byly natolik profesionálně přesvědčivé a mezinárodně úspěšné, že ustála i lehkou neoblibu stranických bossů.

Ti věděli jedno: „není naše“, jak se vyjádří ředitel Barrandova Miloslav Fábera v dopise ústřednímu řediteli ČSF Jiřímu Puršovi. Postavení Oty Hofmanna jako scenáristy, spisovatele knih pro děti a dramaturga pak bylo zcela výjimečné a prakticky neotřesitelné.

Skupa Hofmanův přístup charakterizuje jako směs zábavnosti a morální kotvy pro dětského diváka: „Chtěl točit filmy, které budou skutečně pro děti. Které budou oproštěné od ideologických tezí, propagandy a požadavků dospělých. Ale zároveň chtěl, aby obsahovaly i výchovný aspekt, a rozhodně ne ve smyslu demagogických tezí. Spíš aby svým divákům předávaly nějaké obecné morální principy, zásady slušného chování a podobně.“

A Hofmanův postřeh z projekcí na zlínském filmovém festivalu pro děti je myslím platný dodnes. „Sledovat film ve Velkém kině přeplněném dětmi je samo o sobě škola a zážitek. Nejlepší okamžiky: napjaté, soustředěné ticho anebo smích a potlesk. Nejstrašnější: vrzání židlí, bouchání dveří: děti se nudí. Začínají hromadně putovat na záchod. To nejsou limonády a polárky, které se přihlásily nevhod. Je to signál FILM JE ŠPATNÝ. Dospělý se v pohledu na dětský film může mýlit. Záchodová statistika nikdy.“

Poslechněte si celý pořad Ex libris, který je součástí cyklu „Sladký i trpký život za socialismu“. Další díly poslouchejte každé červnové úterý na Plusu, nebo kdykoliv v podcastových aplikacích.