Jako OZP si mnoho lidí si představí člověka, který nemůže vůbec pracovat. Posuzujme limity individuálně, vyzývá Melichařík

„Na vlastní kůži jsem si zkusil, jaké to je ucházet se o zaměstnání a nestačil jsem se divit, když mi personalistka nabídla výškové práce, úklid pavilonu opic v zoologické zahradě anebo ostrahu objektů,“ popisuje Tomáš Melichařík.

Čtěte také

Programují a navrhují weby očima. Filip a Alena mají handicap, ale díky pomůckám mohou pracovat

Sám je po mozkové obrně a jeho znevýhodnění je na první pohled patrné podle nejisté a nestabilní chůze. Právě proto má bohaté osobní zkušenosti s nabídkou práce pro OZP i s nerealistickými očekáváními zaměstnavatelů.

„Základní problém je, že zaměstnavatelé hází lidi s hendikepem do jednoho pytle. Když se řekne OZP, tak mnoho z nich si představí člověka, který nemůže pracovat vůbec. Někdo si může myslet, že pracovat nechce, protože má sociální dávky nebo invalidní důchod. Ale to není žádný komfort. Ten, kdo chce, bude vždycky pracovat i přes svá omezení, samozřejmě adekvátně svému stavu.“

Čtěte také

Tatérka Bára: Lepší je nezapadnout, udělat si z handicapu svoji věc a být díky tomu lepší

Vhodné pracovní podmínky je ale nutné nastavit individuálně podle potřeb a možností každého zaměstnance, protože žádný handicap se neprojevuje stejně a limity s ním spojené se mohou u různých lidí lišit. To je právě úkolem personalistů, v němž mnohé firmy selhávají.

Existují ale i příklady společností, které z diagnóz svých zaměstnanců udělalo přednost - například IT firmy mohou těžit z kvalit lidí s poruchami autistického spektra, kteří mohou vynikat v programování a analýze dat.

Ve velkém měřítku

Integrace osob s handicapem by si podle Melichaříka zasloužila reformu přístupu. Začít by se mělo již od dětství.

„Problém primárně začíná na půdě školy, mezi kamarády, sousedy, známými. V podstatě od prvního kontaktu, kdy dítě s postižením přijde do interakce se společností a mnohdy se ten handicap setkává s nepřijetím do kolektivu,“ upozorňuje. „Bylo by vhodné, kdyby vás třídní učitel směroval, že není chyba, že máte handicap, a naopak kolektiv vyzýval třeba ke komunikaci, aby se o tom žáci nebáli mluvit.“

Čtěte také

Největší bariéry pro zdravotně postižené jsou v digitální oblasti, říká Krása. Řešit to má nový zákon

Důležitá je ale v celém procesu i podpora handicapovaných dětí a dospělých. Potřebují vědět, že jsou v kolektivu vítáni, a slyšet slova podpory a motivace ve chvíli, kdy na nějakou bariéru narazí.

Ostatně i tak vznikl námět k filmu Ozetpéčka, který nerovné praktiky na pracovním trhu mapuje.

„Volal jsem jednomu svému známému, českému režisérovi, a říkám mu: Představ si, co se nám v té práci děje. A on odpověděl: To je ale normální, ve společnosti je to tak prostě nastavené, s tím neuděláš nic. A takto to vlastně celé vzniklo,“ vzpomíná Melichařík.

„Neříkám, že se to děje úplně všude a všem, to určitě ne. Ale děje se to opravdu ve velkém měřítku a nejde s tím nic jiného udělat, než o tom otevřeně komunikovat a nebát se to téma otevírat dnes a denně, protože se to týká opravdu velkého počtu lidí.“

Co každý z nás může udělat pro to, aby více než milion zdravotně znevýhodněných lidí nemusel zažívat nedorozumění, nepochopení nebo šikanu kvůli jejich handicapu? Poslechněte si záznam celého rozhovoru. Ptá se Markéta Vozková.