Jako dítě ze sirotčince děti neměla. Věnovala jim ale své filmy. Osudové ženy: Hermína Týrlová

Narodila se v prosinci roku 1900 v Březových Horách u Příbrami jako nejmladší z pěti dětí. Její tatínek byl horník, ale zároveň si přivydělával jako řezbář. „Příbram tehdy byla řezbářská velmoc. Řezali tam profesionálové, loutkářští řezbáři i horníci, protože potřebovali peníze,“ vysvětluje režisér Pavel Jirásek

„Hermína Týrlová viděla loutky doma. Mohla si s nimi hrát a dotýkat se jich. Tam je jakýsi zárodek její imaginace, kdy se kousek lipového dřeva umí přerodit v něco jiného. V jiný svět. To pro ni bylo zcela určující.“

Sirotek s vášní pro umění

Když byly Hermíně čtyři roky, její otec zemřel při důlním neštěstí. „O rodinu se musela postarat maminka, což i za pomoci dávek byla bída. Pak ale odešla i ona a tehdy náctiletá Hermína se ocitla v sirotčinci,“ vypráví Jirásek.

Navzdory tomu se její umělecké sklony dokázaly uplatnit. Od svých 15 let docházela do pražského Lidového divadla Uranie, kde hrála i tančila. „Nemyslím si, že by toužila stát se hvězdou. Pro ni to byla cesta, jak se dostat blízko k umění a zároveň si něco vydělat,“ míní Jirásek.

Karel Dodal

Právě v divadle Uranie se Hermína setkala se svým budoucím manželem Karlem Dodalem. „Působil tam jako malíř kulis a příležitostný herec. V roce 1925 se mu jako výtvarníkovi podařilo dostat do filmové produkce Electa Journal, kde se podílel na celé řadě reklam a filmů, ale také vytvářel úplně první filmy kreslené.“

Hermína ho následovala a brzy se po jeho boku stala zkušenou kreslířkou a fázařkou. „Karel Dodal vše vymýšlel a projektoval. Hermína byla tichá duše, která to odfázovala a odpracovala,“ říká Pavel Jirásek. „Pracovali společně i po večerech. Tlak na ně byl ale obrovský. Neustáli ho a po čtyřech letech se rozešli.“

IRE-film a odchod do Zlína

Karel Dodal se znovu oženil a se svojí novou ženou Irenou v roce 1933 založil vůbec první studio v Praze specializované na animovaný film. Pro jejich IRE-film pracovala také Hermína. „Nerada na to vzpomínala. Asi to pro ni bylo velké trauma. Ale tu práci měla tak ráda, že u ní i přesto chtěla zůstat,“ domnívá se Pavel Jirásek.

Ambiciózní plány IRE-filmu ale zhatila zhoršující se politická situace a příchod druhé světové války. Karel Dodal emigroval do USA, Hermína šla za příležitostí do Zlína.

Úspěch má jméno Ferda Mravenec

„Otevřely se jí dveře do úplně jiného vesmíru. Studia ve Zlíně byla na tu dobu dokonalá, výtečně vybavená a schopná produkovat skvělé věci,“ přibližuje Jirásek.

V tomto prostředí najednou mohla zkusit svůj první film. A obstála. Loutková groteska Ferda Mravenec měla velký úspěch u jejích spolupracovníků i u vedení zlínského studia, což byla cesta k dalším filmům. Hermíně bylo tehdy 42 let.

Vánoční sen

Do příprav druhého snímku Vánoční sen se vrhla se zaujetím sobě vlastním, dokončit se jí ho ale nepodařilo. „Film byl už skoro hotový, ale došlo k požáru a vyhořel celý sklad i studio. Celá práce na tomto krásném poetickém filmu přišla vniveč,“ popisuje Jirásek.

Hermína se s tím vyrovnávala velmi těžko. „Byla dlouhodobě nemocná. Film měl proto za úkol obnovit mladý režisér Zeman, tehdejší posila zlínského studia. Dodělal ho velmi pěkně a úspěšně. Prokázal, že je schopný, ale od té doby bylo mezi ním a Hermínou napětí.“

Vzpoura hraček

Krátce po válce Hermína dokončila svůj nejúspěšnější film Vzpoura hraček. Měl premiéru v roce 1946 a získal řadu ocenění. Dramaturg filmu Elmar Klos do něj zasadil nacistu, a tím mu dodal světový kontext. Byl srozumitelný všem.

„Hermína zde staví hračku vedle živého herce, což se pro její následující tvorbu stalo zcela typické. Začala pracovat s předměty, s obyčejnými věcmi, které nás obklopují, a oživila je svojí imaginací a fantazií,“ hodnotí režisér.

Ve stínu Trnky a Zemana

V 50. letech ji ve světě zastínili slavnější Jiří Trnka nebo Karel Zeman s Cestou do pravěku. „Byla nucená je napodobovat a dělat, co jí nebylo úplně vlastní. Vznikly tak sice krásné, ale době poplatné filmy jako Věneček národních písní nebo Zlatovláska. Když se potom vrátila k tomu, co jí bylo blízké, například filmem Uzel na kapesníku, začala to být zase ta plnokrevná Hermína Týrlová, opět úspěšná i ve světě.“

Zlín – osudové město

Až do své smrti tvořila ve Zlíně. „Zamilovala si ho a lidé si zamilovali ji. Bydlela v malé chaloupce naproti studiím. Z filmů a fotek je vidět spousta přátel, koček, dětí kolem ní, tak, jak to měla ráda,“ popisuje Jirásek.

„Myslím, že ve Zlíně byla šťastná. Absolutně se koncentrovala na dílo, v tom byla tato nesmírně slabá žena silnou. Protože když něco dělala, dělala to absolutně – a přesně tak se má umění dělat,“ uzavírá režisér.

Hermína Týrlová zemřela ve Zlíně v květnu roku 1993. Bylo jí 92 let. Ještě ve svých 85 letech natočila svůj poslední film Pohádka na šňůře.