Jaké karty asi drží u těla Gordon Brown

Samozřejmě je dost údajů, jaké bylo jeho mládí, co a kdo jej formoval i jaký byl a je jeho osobní život. Stokrát bylo řečeno, že k levici jej nejspíše přivedla životní zkušenost z té části Skotska, kde vyrůstal a kde viděl svízelné životní podmínky horníků a textiláků. Mnohokrát jsme slyšeli o Brownově silném vztahu ke sportu, jeho dávnému snu stát se profesionálním hráčem, který zastavilo až osudové zranění při ragbyovém zápase, po kterém zůstal v bezvědomí a z něhož si odnesl poznamenání na zbytek života. Jen tu a tam se připomene epizoda z edinburských vysokoškolských studií, kdy se na pět let jeho přítelkyní stala rumunská princezna Margareta. Kdekdo ale ví o tandemu Tony Blair - Gordon Brown, jehož počátek se datuje do roku 1983, kdy dva čerství a mladí labourističtí poslanci po volbách dostali ve Westminsteru společnou kancelář a kdy v oné místnosti bez oken začali spřádat sny o tom, jak by se hlavní strana britské levice dala proměnit v politickou sílu schopnou vyhrávat volby.

Toto vše a ještě mnohem více víme. Třeba o odtažitém, ale neideologickém vztahu Gordona Browna ke společné evropské měně i o jeho pragmatismu, který mu například velí neztratit podporu levicového křídla vlastní strany, ale nabádá ho, aby se nestal rukojmím jedné skupiny, frakce či křídla. Dá se dokonce i odhadnout, že nový britský premiér si dá pozor, aby nedostával v médiích tak jako jeho předchůdce přezdívku "Bushova pudla", ale že jeho základní vztah ke Spojeným státům daný obdivem k jejich vnitřní sociální dynamice i pravidelnými prázdninovými pobyty na pobřeží Nové Anglie zůstane nezměněn.

Tak proč po tom všem se v úvahách o příští Brownově zahraniční politice často objevuje slovo záhada? Protože se takřka nice neví, jak se bude chovat na evropské scéně. Dalo by se sice předpokládat, že politik, který strávil deset let v úřadě lorda strážce pokladu, tedy ministra financí a hospodářství zároveň, bude v unii známou a tedy přečtenou figurou. Jenže Gordon Brown se pravidelným každoměsíčním jednání takzvaného Ecofinu v Bruselu vyhýbal a když už bylo třeba v době britského předsednictví v unii neúnosné, aby za sebe posílal náměstka, tak bylo vidět, že se snaží schůzku co nejdříve ukončit.

Je snad toto návěští příští Brownovy evropské politiky? Nejspíše ne, už jen kvůli nové, vyšší a tedy odpovědnější funkci. Předseda vlády Jejího Veličenstva má mnohem více povinností a závazků než jeho ministr financí, i kdyby sdíleli kormidlo moci sebevíce. Tady asi leží největší zkouška, která čeká všechny korunní prince. Jedna věc jsou představy o tom, jak moc užívat, a jiná rozhodovat s odpovědností za vládu jako celek.

Je nanejvýš pravděpodobné, že linie, které na konci minulého týdne tak tvrdošíjně na summitu Evropské unie hájil Tony Blair, jsou linie, z nichž nejméně polovinu naskicoval Gordon Brown. Ale i když nový premiér drží karty ještě hodně blízko u těla, tak se dá odhadnout, že urputné debaty o institucionálním uspořádání nejsou, po anglicku řečeno, šálkem jeho čaje. Dá se předpokládat, že mnohem více jej zajímají praktičtější aspekty, například jak zajistit fungování vnitřního trhu. Proto bude zajímavé sledovat, jak se bude vyvíjet vztah mezi Gordonem Brownem a Nicolasem Sarkozym, protože nový francouzský prezident je sice v mnoha ohledech také hodně pragmatický, ale zároveň se netají chutí nadále hájit vybrané podnikatelské klenoty své země.

Kus odpovědi na otázku, proč Gordon Brown toho tak málo říkal o svých představách, se dá najít v anekdotě popisujících vztah dvou politiků, kteří dokázali labouristy změnit a přivést je ke třem volebním výhrám za sebou. Za procházky parkem se premiér Tony Blair otočí na svého ministra financí: "Poslyš, buďme k sobě upřímní." "Dobře," odpoví oslovený, "ale ty začni." Tady konverzace obou politiků končí. Je jedno, kolik je pravdy na tomto příběhu, ale dá se pochopit, proč ten, o kterém vypráví, je na slovo skoupý.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .