Jaká budoucnost kyne naší soc.demokracii?

Se zájmem sleduji např. Stanislava Grosse. Jeho sebevědomé, energicky formulované věty kontrastují s jeho prázdnou bezvýraznou tváří. A jeho prakticky nulová mimika neobráží tu nanejvýš svízelnou osobní situaci, v níž se ocitl. Napadá mě: není tento mladý muž znamenitým zosobněním strany, v jejímž čele stanul? - Vysvětlím, co tím myslím.

Po listopadovém převratu se zde objevila vážně míněná snaha o obnovu sociální demokracie. Slovo obnova je snad příliš smělé. Jak obnovit něco, co fakticky neexistuje? Po 40 letech tu zbylo z někdejší ČSSD něco málo starých pánů, pár exulantů, také již nemladých, a jistý počet exkomunistických intelektuálů s jejich pozdní nostalgií. Byly tu i jisté pocity vyvolané působením socialistických stran na Západě, hlavně ve skandinávských zemích. A Lidový dům, spíše náhrobek než znamení skutečné kontinuity. Toť vše. Věru málo materiálu k obnově.

To málo stačilo v r. 1992 na těch 6 % voličských hlasů. Za 4 roky se elektorát strany zpětinásobil. Že by vzepětí tvořivé politické vůle? Tak slavné to nebylo. Byla tu tehdy jistá únava až rozmrzelost Klausem, lze-li tak říci; byla tu ctižádost a aranžérská dovednost Miloše Zemana (a nápad pana Šloufa, dodejme). ČSSD měla potíže se sestavováním svých volebních kandidátek, napsala tam kdekoho. Překvapení se tentokrát konalo: skoro všichni se dostali do Sněmovny. Zemanovi se podařilo shromáždit masu nespokojenců z nejrůznějších zbytkových levicových formací; konjunkturalistů druhého sledu, kteří se nestačili přidat k ODS; lidí, kteří by jinak volili asi komunisty, ale nebyli si jisti; také z příznivců Sládkových republikánů, jimž předseda Zeman poslal přívětivou pozvánku (řekl tehdy, že naši republikáni jsou vlastně zdivočelí sociální demokraté).

Tak vznikla naše mocná ČSSD se svým voličstvem. Nikoli organickým vývojem, procesem vnitrostranického zrání. Bylo to aranžmá, oportunní využití dobové nálady. - Slýcháme u nás občas takovýto výraz: moderní levicová strana. Na tu už Zemanovi nestačily síly, ale ani o to nestál. Při svém povahovém založení chtěl použít takto shoufované sešlosti jako nástroje svého osobního triumfu. Nedělalo to dobrotu a strana se ho nakonec zbavila. Tou "moderní levicovou stranou" se však stát přirozeně nemohla, její stranotvorný princip byl jiný. Bylo jich vlastně několik: strach ze ztráty sociálních jistot, obava z propásnutí příležitosti, nechuť ke změnám, politicky neproduktivní zloba.

Poctivec Špidla se pokoušel dát této sešlosti ideu i směr. Přecenil stranu, její voličstvo i sebe. Byl odstaven. Strana byla bez viditelného lídra. Co dál?

Jako klukovi mi vyprávěl včelař: Když prý včelstvo přijde o královnu, vybere si dělnici ze svého středu, krmí ji a krmí, až ona vyroste do královských rozměrů. Ale zůstane neplodná. - Nevím, je-li to pravda, ale připomíná mi to politický vzestup Stanislava Grosse. Krmili ho a krmili, učili kurážně mluvit, nechali ho vystudovat vysokou, rovnali mu cestu - a výsledek? Ukazuje se ošidnost sázky na zdánlivost, na pouhé aranžmá. Ta rychlená "jakoby" strana a její "jakoby" předseda - jak to může dopadnout? Držet za každou cenu stávající "jakoby" pozici? Anebo se vrátit (za cenu rozpadu) k těm relativně poctivým 6 procentům? A co ten větší (s odpuštěním) "zbytek"? V duchu se připravuji na předčasné volby. Co kdyby k nim došlo? ODS jimi získá. Co to s ní asi udělá? Získá i KSČM? A co to udělá s ní? Anebo přibude těch, co nepřijdou k volbám?