Jak velbloud potkal ťavu aneb Obrázkový slovník pomáhá slovenským a českým dětem, aby si lépe rozuměly

Grafička a ilustrátorka Mária Nerádová patří ke generaci mladých lidí, za níž se už za českými pohádkami a česky dabovanými filmy tak trochu zavíraly dveře. Pro ni samotnou to neplatí, protože díky studiu na univerzitě ve Zlíně zůstala v živém česko-slovenském prostředí. A tak vlastně není divu, že tématem její první knihy Jak velbloud potkal ťavu jsou česká a slovenská slovíčka, ale také hledání rozdílů i podobností, a zejména snaha vzájemně si porozumět.

„Když jsem studovala ve Zlíně,“ vzpomíná Mária, „tak bylo skvělé zažít, jak tam stále žije česko-slovenský fenomén. Nikdy jsem tam nemluvila jen česky a neměla jsem s ničím problém – jen mi po čase docházelo, že některá slova je jednodušší přímo ve větě nahradit českými výrazy. A tak jsem to začala nějak přirozeně míchat dohromady.“

Když si pak měla zvolit téma bakalářské práce, tak ji napadlo, že by se ze zákeřných slovíček, které vypadají v češtině a slovenštině úplně jinak, dal udělat hezký ilustrovaný slovník. V té době studovala grafický design, ale mnohem raději kreslila, a tak před ní najednou byla spousta práce. Spolu s přáteli z obou stran bývalé společné republiky dala dohromady několik set slov, roztřídila je do devíti základních kapitol a začala kreslit.

Nejdříve si udělala dvě makety, které se příliš nelišily od toho, jak dnes vypadá kniha Jak velbloud potkal ťavu, přestože od té doby uplynuly čtyři roky. „Měla jsem na to dost času,“ vypráví Mária, „takže jsem stihla nakreslit všechna slovíčka, která jsme dali dohromady. Ve škole to mělo velmi dobrý ohlas, a tak jsem u nás začala shánět vydavatele. “

To se jí však nepodařilo, protože slovenští vydavatelé říkali, že česko-slovenský fenomén je už mrtvý a nebude se prodávat. A tak projekt putoval do šuplíku, odkud ho vytáhlo až české nakladatelství Albatros.

„Nevím, čím to je,“ přemýšlí Mária, „možná tím, že my jsme v češtině zdatnější než Češi ve slovenštině. Já mám zkušenost jen z Moravy, kde mají Slováky opravdu velmi rádi a je tam cítit silný vztah k minulosti. V Praze je to možná jinak, ale netroufám si odhadnout, kde to bude mít větší ohlas. Ale myslím si, že je mezi námi ještě hodně nostalgiků – dokonce i mezi mladými lidmi.“

Obálka knihy Márie Nerádové Jak velbloud potkal ťavu|foto: Nakladatelství Albatros

Dnešní děti se budou podle bratislavského deníku Sme na její slovník možná dívat jinak, než ty, které ještě v televizi viděly Křemílka a Vochomůrku. Ale ať je to jakkoli, Mária našla dobrý způsob, jak je zaujmout. Každou kapitolu otevírá bohatou ilustrací se spoustou malých milých setkání a mikropříběhů ze zvířecí říše. Kreslit na stovce stran jen chlapečky a děvčátka jí přišlo dost nudné. „Jednak mě moc nebaví kreslit lidi,“ směje se autorka, „a navíc jsou zvířata mnohem zábavnější.“

Vyplývá to i z toho, že se Mária Nerádová soustřeďuje právě na ilustrace pro děti. Nikdy se pro to přímo nerozhodla – prostě to tak přišlo: „Takhle jsem začala kreslit, teď to jen rozvíjím a je to pro mě úplně přirozené.“ Tak jako řada slovenských ilustrátorů přiznává, že uživit se ilustracemi pro děti není v jejich zemi právě lehké. Ale Mária si nestěžuje a většinou pracuje pro zahraniční nakladatelství.

„Tam je příležitostí dost,“ vykládá mladá výtvarnice, „jenom je třeba vynaložit nějaké to úsilí. Byla jsem na knižních veletrzích a stále přicházím s novými věcmi na svém blogu, Twitteru a Facebooku. A přitom jsem rozený introvert. Když se ale chci živit tím, co mě baví, tak to musím v sobě překonat.“

Na otázku, co má teď v plánu, odpovídá Mária Nerádová každému jen tolik, že přece to, co vždycky – kreslit. A mezi tím už jí prý přicházejí tipy na další zákeřná česko-slovenská slova, která by si zasloužila místo v jejím slovníku.

Zpracováno ze zahraničního tisku.