Jak sudetští Němci ohrožují české zájmy

Nevzrušují nás příliš problémy, které přímo ohrožují materiální existenci národa, např. stárnutí naší populace. Anebo vytrvalost terorismu islámských radikálů, který se zaměřuje na Evropu. - Příznačným barometrem je způsob, jakým prožívá současné dění prezident republiky. Po londýnském atentátu prý hrál klidně golf. Na premiérovu iniciativu symbolicky odškodnit dvě stovky protinacisticky smýšlejících sudetských Němců reagoval (jak věřím) upřímným zděšením.

Sudetští Němci nepředstavují významnou politickou sílu ani v Německu, tím méně v Evropě. Jejich postoji k etnické čistce zvané odsun lze psychologicky rozumět, většinou byli tehdy dětmi. Mají vliv na politiku spolkové země Bavorsko, ale ani tudy nás reálně nepoškozují. Hlasovali sice proti našemu přijetí do Evropské unie, ale to bylo pouhé demonstrativní gesto. Nenarušili např. výstavu ropovodu z Ingolstadtu, naopak. Přesto jsou veličinou, která v českém politickém myšlení zaujímá pozoruhodné postavení. Postavení "obrazu nepřítele".

Nějak nás poškozují, ale jinak, než si připouštíme. Poškozují nás svou pouhou existencí a životní zkušeností, ale pozor: s naší pomocí. S pomocí naší neochoty vyrovnat se s jejich osudem s použitím zdravého rozumu. Protože si nechceme připustit problematičnost etnické čistky, týkající se právě jich, uchylujeme se k myšlenkové akrobacii, a ta nás poškozuje, neboť nám znemožňuje rozumět naší stávající situaci (už beze vztahu k nim).

Příklad: proti "odsunu" můžeme mít dnes výhrady, ale tehdy byl prý v pořádku. Dobrá, ale pak - důsledně vzato - i teror padesátých let byl vlastně tehdy v pořádku. Vždyť byla studená válka! Když se kácí les, lítají třísky. Major Zeman? Tehdy to byl přece pašák. Ano, dnes je všechno zase jinak. Koneckonců i ta zlopověstná normalizace 70. a 80. let byla součástí jakési logiky dějin, proto není třeba si vyčítat, že jsme se tehdy (až na výjimky) mlčky přizpůsobili.

Tento morální relativismus je vlastně ztráta kompasu. Ten jsme nahradili zřetelem k psaným normám, tehdy platným. Nedivme se proto ortelu soudkyně nad vysokoškoláky, kteří urazili před 15 lety kádrováka, tehdy to platilo za urážku. A tak dále. Tato neschopnost jednoznačné orientace nám brání odpoutat se od minulosti a zaujmout k ní rozumný odstup. Nejen od minulosti poválečné, ale i od té normalizační, předlistopadové. Některým lidem dokonce nasazuje brýle mámení i při vnímání současnosti. Ti pak vidí v Evropské unii jakousi macešskou mocnost, lhostejnou k našim národním zájmům, protože v ní prý mají nebo budou mít hlavní slovo Němci - také ti sudetští.

Pan Zahradil radí premiérovi "sudetoněmecké téma neotvírat". Říkáme takovým tématům kostlivci ve skříni. Chceme-li se o nich poučit, stačí nahlédnout na Balkán, do Irska nebo do latinské Ameriky. Všude tam nějací kostlivci dělají nedobrotu, někde i po staletí. EU naléhá na Turecko, aby se přihlásilo ke genocidě Arménů v roce 1915. Turecko se ošívá. Rusko přiznalo hromadnou vraždu polských zajatců neochotně, když už mu nezbylo nic jiného. Je věcí prozíravé politiky tato témata vhodným způsobem otvírat, nikoli tvrdit, že neexistují. Je to nejen v zájmu dobrých mezinárodních vztahů, ale i v zájmu toho kterého národa samotného, např. našeho. Jinak totiž vznikne návyk na popírání významu dalších témat, např. teroru 50. let, "normalizace" 70. let a koneckonců i způsobu provádění polistopadové transformace.