Jak se mluví s nevěřícími?

15. prosinec 2013

Církve v Česku se mohou naučit vést dialog s nevěřící společností např. ve Francii. Tamní společnost patří k tradičně nejsekulárnějším v Evropě. V centru Paříže se nachází Bernardinská kolej, kde se debata napříč názorovým spektrem vede už pět let. Podrobněji o tom mluví ředitel tamější sekce vědy, teolog a kněz Antoine Guggenheim.

Na Bernardinské koleji se věnujete dialogu církve se sekularizovanou společností. Jak se tento dialog vede?

Antoine Guggenheim: „Myslím si, že v tomto ohledu si mají Česko a Francie mnoho co říci, protože jsou to obě velmi sekularizované země. Minulý rok jsem navštívil Prahu, jako průvodce mi sloužil provinciál českých dominikánů, Benedikt Mohelník, a viděl jsem dvě věci: jednak nádherný barokní sál v centru Prahy, který dominikáni opravili, zrestaurovali a zpřístupnili veřejnosti, právě za účelem vedení dialogu se sekulární většinou. Nachází se v jejich klášteře v Husově ulici. Na Hradě jsem zase viděl, že nádvoří, které odděluje prezidentský palác a katedrálu sv. Víta, není tak velké. Ta jejich vzájemná blízkost ukazuje, že katedrála byla ve středu dění. Nešlo jen o přístup k moci výkonné, ale také o inkulturaci politické moci a o zodpovědnost za veřejné blaho. Přesně to je na Bernardinské koleji naším cílem.“

Jakým způsobem se ho snažíte dosáhnout?

Bernardinská kolej v Paříži

Antoine Guggenheim: „Snadno si lze představit, že zveme nevěřící nebo lidi jiného vyznání nebo náboženství, aby k nám přišli, aby s námi mluvili, a tím nám pomáhali přemýšlet. Už to samo o sobě je dobré, a také to děláme. Zveme myslitele z občanské společnosti, specialisty z oborů, jako je filozofie, politika, medicína, obchod, také zástupce jiných náboženství, posloucháme je, a to nás obohacuje. Ale to je na dialog málo. Je to jen poslouchání. Po něm následuje reflexe a vlastní myšlenky.

My jsme šli ještě o krok dále. Zveme tyto lidi, aby spolu s námi bádali a abychom nový myšlenkový obsah tvořili společně. Jak jsme na to přišli? Na druhém vatikánském koncilu zaznělo, že v době sekularizace ani sami křesťané, ani sami ne-křesťané nemají na myšlenkovém poli samotní co nabídnout. Jinak řečeno: nový humanismus, který dnes potřebujeme vytvořit, abychom mohli žít ve společnosti, která bude humánnější a také bližší božímu království, tento nový humanismus nemůže vzniknout jinak, než tím, že ho společně vytvoří věřící s nevěřícími.

Jako hraniční kameny jim poslouží například respekt k životu, respekt ke kultuře, láska k pravdě a dobrá vůle, tedy přesvědčení, že to, co mi můj bližní říká, je vyjádřením určitého druhu pravdy a že pravdu nemůže nikdo vlastnit.“

Jedním z prostředků, jakými vedete dialog se sekulární společností, je také kultura. Jak si počínáte v této doméně?

Antoine Guggenheim: „Co se týká domény kultury, rozlišují v ní dvě oblasti: umění ve všech jeho projevech a dále debaty o společenských otázkách. V oblasti umění se nám daří asi nejvíce, věnujeme na to také mnoho prostředků. A vím, že v Praze se umění také daří, ať už u dominikánů nebo v akademické farnosti u nejsvětějšího Salvátora, také se nám daří se vzájemně oslovovat a pozvání z obou stran mě velice těší. Pro prezentaci umění máme vynikající podmínky - budova Bernardinské koleje, to je nádhera, klenot mezi pařížskými památkami, a to tím více, že ještě před dvěma stoletími se o ní vůbec nevědělo. Proto jsme se rozhodli, že umění bude základem naší programové nabídky pro veřejnost. To je projevuje i na penězích - v současnosti představuje rozpočet koleje 7 miliónů euro ročně. V tom jsou i nadační prostředky od mecenášů a velkých dárců, kteří nás podporují. Z toho je jasné, že umění bereme velmi vážně. Točí se kolem něj spousta našich aktivit a spolyká tuším pětinu všech peněz.“

Podle čeho si vybíráte umělce, které pak v koleji prezentujete?

Antoine Guggenheim: „Rozhodli jsme se oslovit žijící umělce, tedy tvůrce současného umění. Často to nejsou lidé, kteří by měli blízko ke křesťanství. Ale právě oni se nejživěji zajímají o otázky, které promýšlejí křesťané; mám tím na mysli hluboké tázání se po smyslu světa a lidského života. Umělci jsou intelektuálové, kteří se nevyjadřují pomocí slov a myšlenek, ale pomocí gest, materiálů, zvuku, objektů, videa atd. Samozřejmě, to, že jsme zvolili současné umělce, je tradičními katolickými návštěvníky vnímáno jako problematické. Byli by raději, kdybychom pořádali koncerty Johanna Sebastiana Bacha a výstavy Poussina a Moneta. To by bylo v pořádku.

Ale katolická církev by měla obstát v dialogu se sekulární společností, která ji vnímá jako něco starého - a církev je stará - a jako konzervativní - a církev taková je, proč by neměla? Nelze být jen moderní, některé hodnoty je třeba uchovávat. Kdybychom se ovšem na církevní půdě věnovali jen starému umění, podtrhovali bychom přesvědčení, že církev je evropským dědictvím, že je evropskou minulostí. Proto jsme se obrátili na současné umělce a dostalo se nám vřelého přijetí. Ne proto, že jsme katolíci, ale proto, že se umělcům líbí zdejší prostor a také proto, že u nás mají možnost setkat se s lidmi, které umění nezajímá jako investice, což je případ bohatých mecenášů, nebo z profesionálních důvodů, což je případ ředitelů muzeí.

Máme výjimečné postavení - obracíme se na umělce kvůli podstatě jejich děl. Zajímá nás antropologická dimenze, spirituální rozměr jejich tvorby. A to je pro ně samozřejmě velmi přitažlivé. Dokonce jsme založili vědeckou sekci, kam umělci přicházejí debatovat s teology, sociology a psychology. Je to otevřené pro všechny umělce - filmaře, hudebníky, sochaře, kteří si jednou za měsíc vyměňují názory s ostatními odborníky. Jsou to velmi hluboké postřehy, já sám tam chodím a je to úžasné. Odměnou nám je také uznání od komunity znalců současného umění. Zástupci veřejných institucí nás uznávají, chodí na naše vernisáže a obdivují naši programovou řadu, která se týká umění. Také nás sleduje Papežská rada pro kulturu v Římě. Svatý stolec měl letos svůj pavilon na bienále v Benátkách, což osobně považuji za skvělé. Na poli umění se toho dá ještě spoustu udělat.“

Zmínil jste, že kultura má dva rozměry - jak vypadá ten druhý, tedy debaty o celospolečenských otázkách?

Antoine Guggenheim: „Naprosto klasicky, pořádat něco takového v Paříži je vlastně velmi snadné. Tato metropole je intelektuálním centrem na světové úrovni, se všemi univerzitami, vědeckými centry a návštěvami ze zahraničí. Každý úterní večer pořádáme panelovou diskuzi, kam zveme dva, tři i čtyři hosty, aby mluvili o celospolečenských otázkách. Například jsme debatovali o umění - od čeho se odvíjí cena a hodnota uměleckého díla. Když jsme debatovali o ekonomii, mluvili jsme o tom, jestli existuje něco jako spravedlivá mzda. Mluvilo se u nás také o bioetice - konkrétně o tom, jestli je žijící lidská bytost stejný materiál živočišného původu jako ostatní živí tvorové. Do panelu zveme největší odborníky bez ohledu na to, jestli jsou věřící, křesťané nebo ne. Usilujeme o to, vyprovokovat diskuzi, ale ne jako to chodí v televizních debatách, kde jde o vzájemné soupeření. Diskuze u nás mají osvětlit publiku jednotlivé otázky. A publikum se také dostane ke slovu.“

autor: Magdaléna Trusinová
Spustit audio