Jak se do nové dekády poučit z chyb 20. let minulého století?

Hyperinflace a politická nestabilita. To jsou faktory, které z velké části rámovaly 20. léta 20. století, občas přezdívaná jako období, kdy se „tančilo na vulkánu“. Z dnešního pohledu ale ne všechno bylo před sto lety špatné.

V německém listu Frankfurter Allgemeine Zeitung to píše komentátor Peter Sturm se ve svém textu zabývá otázkou, co nás pohled zpátky může naučit o blízké budoucnosti.

Na přelomu let 1919 a 1920 by sotvakdo považoval za možné, že tehdy začínající dekádu budeme jednou nazývat jako „zlatá dvacátá léta“. Ostatně to, co bylo později vnímané za „zlaté“, byla jen malá výseč ze světa, který byl pro většinu tehdejších současníků rozličný, ale určitě ne „zlatý“.

Během první světové války zanikl svět, který se záhy stal předmětem melancholického vzpomínání. Toto přikrášlování poté do značné míry živilo nespokojenost, s níž lidé vnímali dvacátá léta.

Čtěte také

Bylo to desetiletí plné tvrdých sporů o přerozdělování, které například v roce 1926 ve Velké Británii vyústily v generální stávku. A v meziválečném a politicky nestabilním Německu se na přelomu let 1922 a 1923 přidala ještě hyperinflace. Ta se coby trauma v kolektivním vědomí země stala jedním z určujících momentů národa pro další desetiletí.

Německé hospodářství se sice do příchodu světové krize v roce 1929 vzpamatovalo, nicméně čtyři „dobré roky“ nestačily k vytvoření pevné důvěry v demokratickou republiku.

Nestabilita světové politiky před sto lety vyvěrala také ze vzniku Sovětského svazu. Poprvé v dějinách tady byl stát – navíc obrovský – který neskrývaně propagoval převrat politických a hospodářských poměrů v jiných zemích. V praxi sice k úspěšnému „exportu revoluce“ došlo až po roce 1945, ale nejistota a nedůvěra ve vztahu k Moskvě už byla ve dvacátých letech široce rozšířená.

Z dnešního pohledu ale nebylo v meziválečné Evropě všechno temné. Tak například demokracie zaznamenala nebývalý rozmach. Byla sice namístě obava, že nové demokratické státy nebudou stabilní, ale přinejmenším tady byla naděje v jejich úspěch. Tato pozitivní atmosféra se projevila hlavně na poli kultury. Zato politika si stále lámala hlavu, jak o demokracii správně pečovat.

Válka není vyloučena

Dnešek podle komentátora Sturma formují naprosto odlišné podmínky. Ale také v současném světě panuje nespokojenost, která se mimo jiné projevuje v posilování extremistických politických stran. Poměry ve velké části soudobé Evropy by přitom před sto lety byly vnímané jako ráj.

Každá epocha si ale bohužel hledá a nalézá vlastní katastrofy. Člověk s patřičnou mírou pesimismu se dokonce může obávat, že se příběh 20. let – údajně „zlatých“ – může po jednom století znovu opakovat, včetně jejich vyústění.

Čtěte také

Dnešní apokalyptici přitom pocházejí z celého politického spektra. Jedni vidí svůj starý svět v ohrožení kvůli uprchlíkům, druzí se obávají změn klimatu. Lidé z obou stran pak přicházejí s vlastními závěry a zpochybňují dosavadní způsoby demokratického vládnutí ve prospěch údajně „jasných“ a „efektivních“ rozhodovacích mechanismům.

Nicméně dvacátá léta 21. století by se mohla stát „zlatá“ pro mnohem více lidí než před sto lety, a to především díky hospodářské situaci. Naopak politické klima skýtá velká rizika. To vůbec největší pro blahobyt a světový mír Peter Sturm vidí v boji o dominantní postavení mezi Spojenými státy a Čínou. Svět doufá – dokonce musí doufat – že obě mocnosti nesáhnou ke zbraním.

Nepomůže tu argument, že samotná myšlenka války je absurdní, protože škody by byly obrovské. Právě pohled o sto let zpátky varuje před takovou jistotou. Tehdy byly zkušenosti z první světové války ještě čerstvé, ani to ale neodradilo státy nespokojené s novou mapou Evropy, aby nepovažovaly válku za legitimní prostředek k nápravě údajné nespravedlnosti.

Zlatá, nebo katastrofická?

Dvacátá léta minulého století se občas nazývají jako „tanec na sopce“. Toto pojmenování vychází z hrůz, které se udály ve třicátých a čtyřicátých letech. Léta dvacátá je tak možné s jistou měrou nutnosti považovat za předehru toho, co následovalo.

Bylo však doopravdy nevyhnutelné, aby národní socialisté mezi lety 1928 a 1930 posílili své zastoupení v Říšském sněmu z dvanácti na sto poslanců? 

Podle Sturma se svět od finanční krize z roku 2008 mohl poučit, že nic jako nevyhnutelnost v politice neexistuje – existuje nanejvýš pravděpodobnost.

Například je velmi pravděpodobné, že člověk získá více pozornosti předpovídáním blížících se katastrof než promyšlenými analýzami. O samotné pravděpodobnosti, že katastrofa skutečně nastane, to však nevypovídá vůbec nic.

Katastrofické prognózy v budoucnosti určitě chybět nebudou, stejně jako nechyběly v minulosti. Namísto myšlenek o tom, jestli nastupující dvacátá léta budou „zlatá“ nebo katastrofická, proto nemůže uškodit předsevzetí – a sice udělat z následující dekády to zatím vůbec nejlepší, uzavírá komentátor Peter Sturm v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. 

autor: Jakub Rerich
Spustit audio