Jak nanotechnologie pomáhají při ochraně památek?

„Například v oblasti čištění jsme dosáhli velkého pokroku,“ uvádí expert. „Vyvinuli jsme novou metodu, která vychází z mikroemulzí nebo micelárních roztoků.“

Dříve se k čištění uměleckých předmětů používalo téměř všechno, včetně citronové šťávy, octa, vína, používaly se také tělesné tekutiny jako krev, moč a sliny.

„Potom nastal zlom, kdy se začala používat rozpouštědla. Ta se zdála být ideálním řešením, ale přesto jsou velmi toxická, snadno zápalná a také mohou vnášet odstraňovaný materiál dovnitř,“ upozorňuje Rathouský.

"Na místo rozpouštědel nastoupily mikroemulze a micelární roztoky, tedy druhy nanomateriálů. Pomocí speciálních mikroemulzí dosáhneme selektivnosti, tedy odstraníme jen to, co potřebujeme.“

Rozpouštědla nahradily mikroemulze zabudovávané do gelů. „S těmi je velmi výhodná práce. Spolupráce s restaurátory a jejich zpětná vazba je ale velmi důležitá, protože jejich potřeby jsou pokaždé odlišné,“ připomíná Rathouský.

V oblasti obnovy historických budov zase věda nabízí metodu zvanou hydrofobizace. Ta se používá už dlouho jako ochrana vnějšího povrchu, má ale několik nevýhod.

„Jednou z nevýhod je, že měníme povahu povrchu. Ten přestane být povrchem kamene, a je povrchem hydrofobizačního činidla, které je navíc na bázi organických rozpouštědel. My jsme se pokusili vyřešit tyto problémy: povrch ošetřujeme použitím hydrofobizace s tenkou vrstvou, kterou ještě zčásti odstraníme,“ popisuje expert.

Jde o jeden z četných patentů, které čeští vědci v této oblasti mají. „Mohla by to i do budoucna být vhodná metoda. Pomocí ní zachováme hydrofobizaci jako ochrannou metodu, ale na druhé straně materiál bude vypadat jako ve svém původním stavu,“ shrnuje přínos nanotechnologií při ochraně památek Jiří Rathouský.