Jak můžou církve snížit nedůvěru veřejnosti?

Církevní restituce
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Církevní restituce
0:00
/
0:00

České církve se potýkají s nízkou důvěryhodností u společnosti. Její důvěra navíc v průběhu let stále klesá. Můžou s tím církve něco dělat? V debatě Vertikály se nad tím zamýšlí římsko-katolický kněz Jan Hanák a expert na tvorbu brandu Adam Hrubý.

Češi podle Centra pro výzkum veřejného mínění důvěřují církvím méně než armádě, policii nebo soudům. Společně s médii a neziskovými organizacemi jsou církve, co se důvěry veřejnosti týče, v dolní části žebříčku veřejných institucí. Dnes přitom existuje řada komunikačních stratégů, kteří se zaměřují na cílené budování pozitivního obrazu různých produktů a značek. Mohla by se církev od nich něčemu přiučit?

„Ten spirituální produkt je velmi těžko uchopitelný a rozhodně se nedá najít strategie pro to, aby jej lidé přijali,“ brání se této myšlence římsko-katolický farář a publicista Jan Hanák. „Duch svatý vane, kudy chce, naprosto nečekanými způsoby. A duchovní jsou spíše doprovázejícími, ne lidmi, kteří automaticky lanaří do nějaké instituce. To jsou věci, které se podle mého soudu nedají zpracovat marketingem,“ uvažuje kněz.  

Jsou ale oblasti, kde to podle něj jde. Jako příklad uvádí mediálně zdatného papeže Františka, který je schopný vyjadřovat se jednoduše a zároveň takovým způsobem, aby to v lidech rezonovalo.  Hanák ale zdůrazňuje, že to není výsledek strategie, ale duchovního života: „Kdyby jej nebylo, tak ta slova nejsou taková, anebo jsou jen prázdná sláma, nic jiného.“

Nedůvěryhodnost církví u české veřejnosti je dlouhodobý jev. Podle časové osy, která je k dispozici na stránkách CVVM, si od roku 2004 mírně pohoršily. Významným skokem v posílení nedůvěry byl rok 2012. V tu dobu byl mimo jiné přijat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Také při projednávání zdanění restitucí se komunističtí poslanci opírali o nepopularitu církve u veřejnosti. Mohly hrát a hrají i teď diskuze okolo restitucí roli v tom, jak společnost církve přijímá?

Hanák označuje toto téma za velmi emotivní a diskuzi okolo něj za iracionální. „Církev má obrovský majetek. Každý kostel je nesmírně cenný, ale tržní hodnota takového kostela je prakticky nulová. Každá ta stavba neustále tahá peníze. A je to druh veřejného prostoru, je to místo, kde se schází celá komunita, místo sloužící veřejnosti. To by mohla přeci veřejnost vnímat jako fajn věc?  Místo toho se do zblbnutí opakuje to, že církev chce peníze,“ přemýšlí kněz.

Podle odborníka na brand Adama Hrubého jsou restituce obecně mysteriózní téma. „Lidé přesně nevědí, jaký s tím majetkem má kdo záměr, tak to interpretují tím nejvulgárnějším možným způsobem. Je tady nějaký majetek a tahají se o něj hamižní lidé, kteří s ním mají svůj záměr. Jedni říkají, že to je naše, a druzí, že to je jejich. A kdo ví, co s ním budou dělat.“

Nejlepší by podle něj bylo představit vizi, jak budou církve s navráceným majetkem zacházet do budoucna, a jak si naplnění tohoto slibu bude moci veřejnost ověřovat. „Církev má možnost na rozdíl od politiků skutečně dlouhodobě plánovat, to je její výhoda,“ dodává. I podle Hanáka by se veřejnosti měly předložit projekty, které je a bude možné díky restitucím vytvořit.

Má ale vlastně církev cíleně budovat dobré jméno?“ ptá se na závěr Hrubý, „není její tradiční komunikační strategií mučednictví?“