Jak hovořit s neslyšícími? Křičet nepomáhá, ale stačí pořádně otvírat ústa

7. duben 2017
03708305.jpeg

Jaké je to žít bez sluchu? Jak neslyšící vstávají bez budíku? A jak vnímají hudbu? Nejen o tom hovořila v Magazínu Leonardo Anna Pogranová, zakladatelka neziskového projektu NáZNAK na pomoc neslyšícím.

„Když jsem začala svět neslyšících blíže poznávat, uvědomila jsem si, že jsou uzavřenou komunitou,“ konstatovala vedoucí projektu.

Podle ní slyšící neví, jak s neslyšícími komunikovat. Jak ale přiblížit tento svět těm, kteří slyší? „S kamarádkou Lucií Přibylovou nás napadla zážitková hra, kde si lidé mohou reálně vyzkoušet, jaké je to žít právě bez pomoci sluchu.“


„Máme připravené workshopy, se kterými jezdíme do škol, do firem, do kulturních zařízení nebo kaváren. Tam se lidé dozví zajímavosti ze světa neslyšících, naučí se několik slov z české znakové řeči, zkusí si komunikovat bez pomoci zvuku a slov, jen využitím gest a mimiky.“

Pogranová připomněla, že svět neslyšících je něco, co není vidět. „Když potkáte neslyšícího na ulici, tak dokud si s ním nezačnete povídat, tak nezjistíte, že je neslyšící.“

Jak se při kontaktu s někým, kdo neslyší, máme chovat? „Je třeba dobře artikulovat, neotáčet hlavou, ale dívat se směrem na neslyšícího, používat gesta a mimiku, aby se mohli něčeho chytit a pochopit, co se jim snažíte říci,“ radí vedoucí projektu.

„V případě nejasností přichází na řadu tužka a papír i zjednodušování znaků. Snažit se křičet ale vůbec nepomáhá. Stačí mluvit normálně, ale dobře otevírat ústa. V našich workshopech NáZNAKU si také lidé sami ozkouší, že odezírání není legrace.“

NáZNAK získal dvě ocenění v rámci Social Impact Award. „Porota ocenila, že je náš projekt trvale udržitelný a dlouhodobý. Veřejnost zase ocenila, že se snažíme svět neslyšících představovat.“


„Neslyšící se ráno budí buď tím, že mají budík pod polštářem a rozvibruje jim celou postel nebo pomocí světla. To používají i v případě, že někdo stojí za dveřmi a zazvoní nebo když jejich dítě pláče v postýlce, kdy se rozsvítí světlo jiné barvy.“

„Spolupracujeme i s neslyšícími, kteří vedou sami kurzy jazyka. Zde se účastníci naučí znaky, které jim usnadní základní kontakt s neslyšícím,“ popsala další z aktivit, které projekt nabízí jeho zakladatelka.

Jednotlivé znakové jazyky se od sebe liší, a to nejen podle země, ale i podle oblastí. „Rozlišujeme třeba český znakový jazyk, ale existují i odlišnosti v Praze, Brně, například se úplně jinak ukazují barvy, ale základní znaky jsou podobné.“

„Existuje takzvaný mezinárodní znakový systém, který se snaží vytvořit jakési esperanto, kdy si čeští neslyšící mohou porozumět s těmi z Ameriky, Německa a podobně. Znaky tohoto jednotného jazyka mají být co nejjednodušší a co nejlépe znázorňovat reálné věci, aby si neslyšící z různých zemí dokázali hezky porozumět,“ shrnula zvláštnosti světa neslyšících Anna Pogranová.

autoři:Veronika Paroulková, Ondřej Čihák
  • Věda
  • neslyšící
  • Social Impact Award