Jagellonci a Kutná Hora (7. část)
V dnešním pokračování seriálu Jagellonci a Kutná Hora zaměříme pozornost na jednu z tváří, která reprezentuje výstavu Europa Jagellonica. Současně se vrátíme k tématice genderu ve středověku a budeme obdivovat zručnost dávných krumpléřů – chcete-li vyšívačů pracujících se zlatem a drahými kameny.
Za všechno se musí platit, a chce-li král udržovat svůj dvůr, ošatit dvořany, vysílat poselstva, strojit hody a slavnosti, chce-li jíst, pít a bavit se, musí mít peníze. Po penězích lačně vztahují ruce královští žoldnéři, peníze vyžadují přátelé i nepřátelé, za peníze se získávají hlasy na volebním sněmu i v každodenních politických jednáních. Nic nedostane král zadarmo. Těmito slovy Josef Macek uvádí v Jagellonském věku v českých zemích neslavnou finanční situaci dvora českého krále za vlády Vladislava a Ludvíka.
Tentokrát nás seriál zavede nejprve do Polska. Právě pro kapli sv. Zikmunda bylo kolem roku 1533 vyrobeno antependium zářící na výstavě Europa Jagellonica. Luxus látky vás sice už na první pohled přesvědčí o obrovské finanční náročnosti pořízení takové dekorace, ale přesto budete výslednou částkou dozajista překvapeni. Stejný pocit získáte při procházce dějinami kostela Panny Marie Na Náměti v Kutné Hoře, který se stal tématem pro druhou část seriálu Jagellonci a Kutná Hora. Znovu před námi ožije otázka postavení žen ve středověku, která právě v tomto městě nabízí doslova překvapující odpovědi.
Zázraky z rukou krumpléřů na počátku 16. století
Umění krumpléřů, chcete-li vyšívačů pracujících se zlatem a drahými kameny, dodnes bere při pohledu na jejich práci dech. Jedním z dokladů je antependium vystavené v Galerii Středočeského kraje v Jezuitské koleji v Kutné Hoře. Samu tkaninu vyrobili v Itálii neznámí mistři, ale podobu antependia dal textilii patrně Jan Holfelder, dvorní krumpléř polského krále Zikmunda I. Starého. Právě Jan zodpovídal za heraldickou výzdobu liturgických textilií, kterou můžete obdivovat i v tomto případě.
Příběh antependia začal rozhodnutím krále o stavbě pohřební královské kaple sv. Zikmunda na jižní straně krakovské katedrály, které věnoval značnou pozornost. Kapli poznáte na první pohled díky zlaté kupoli, která září stejně jako samo antependium. Nutno podotknout, že je jedním z mnoha takových donací pro tuto kapli. Luxus byl v tomto případě důležitý. Samo slovo antependium napovídá svoje určení, protože vychází z latinského před a viset. Obecná charakteristiky hovoří o látkách nebo kovových či dřevěných deskách, které kryly přední část oltářní mensy. Využívány byly od středověku, ale svého největšího rozmachu se dočkaly v časech baroka. Antependium z Krakova bylo vyrobeno kolem roku 1533 z brokátové látky se zlatem, hedvábím, sametem a dvojicí erbů. Je vysoké 108 cm a široké 191 cm.
Luxus za cenu, kterou si většina ani neumí představit
Ke králi se tkanina dostala patrně z obchodu rodiny Bonerů, která do Krakova přišla z Německa. Loket této látky byl sice prodán „jen“ za 24 zlatých, ale na výrobu antependia bylo nutno zakoupit 16 loktů. Celková cena za materiál tak činila ve své době obrovskou částku 384 zlatých. Pro přesnější představu, o jak významnou částku šlo, nabízejí písemné prameny také srovnání z odpovídající doby i místa. Za kapli sv. Zikmunda byl zodpovědný stavitel Bartolomeo Berrecci, který měl k dispozici 12 kameníků. V roce 1521 činila měsíční výplata této stavební huti s 12 lidmi, mistrem stavitelem a dalšími výdaji pouhých 74 zlatých. Těchto 13 lidí by muselo pracovat více než 5 měsíců, aby získali potřebnou částku jen na materiál antependia!
Polský královský dvůr byl svět zcela jiných možností. Vladislav II. Jagellonský měl starosti úplně jiné. Přišel do země, která nejenže nebyla schopna zajistit dvoru příjmy, ale navíc musel čelit dluhům po Jiřím z Poděbrad. Katolická šlechta se pochopitelně nechtěla podílet na umoření dluhů po „kacířském králi“ a města svými mimořádnými dávkami nemohla tak velkou částku splatit. Vladislav tak neustále balancoval na hranici přežití, která s luxusem královských dvorů neměla nic společného. Král rozhodně nerozhazoval. Na svém dvoře měl 8x méně dvořanů než francouzský král a 6x méně než král anglický. Navíc jako dary využíval své šaty a na nové už mu nezbývaly peníze. Josef Macek v Jagellonském věku v českých zemích připomíná také jeho zásahy do chodu královské kuchyně, kdy osobně musel psát listy, kterými zaručoval splacení dluhu. Jeho hofmistrovi a kuchmistrovi nikdo nevěřil a tak se král musel angažovat i ve věcech, které obvykle panovníkovi vůbec nepřísluší.
Kostel s doklady „genderu“ ve středověku
Kostel Panny Marie Na Náměti najdete mezi ulicemi Na Náměti, Štefánikova, Rudní a Uhelná. V dějinách Kutné Hory se objevuje ve dvou podobách a s dvěma názvy. Přelomovým obdobím byl rok 1470, kdy první kostel z poloviny 13. století, nazývaný jako „dolní kostel Panny Marie“, lehl popelem. Podobu tehdejší novostavby připomíná výstava Europa Jagellonica přímo v interiéru kostela. Mnohé o jeho stavebním vývoji napoví také rozhovor s PhDr. Alešem Pospíšilem z Národního památkového ústavu:
Pokud dnes nahlédnete do interiéru kostela, můžete objevit řadu stop z jagellonského období. Kromě kamenické práce jde především o tři oltářní retábly, které představuje Průvodce výstavou Europa Jagellonica. Retábly z počátku 16. století vyobrazují Nanebevzetí Panny Marie, sv. Annu Samotřetí a sv. Jana Křtitele. Otázka autorství jednotlivých děl není dosud vyřešena. V odborné literatuře můžete najít zmínky o Mistru Michaelovi, kterému je připisováno Nanebevzetí Panny Marie a sv. Anna Samotřetí. Realita je přitom jiná. V rámci výstavy proběhlo odborné zkoumání, které potvrdilo Michalovu signaturu na středovém obrazu oltářního retábl Nanebevzetí Panny Marie, ale u sv. Anny Samotřetí žádná signatura není. Doc. Jiří Fajt se domnívá, že jde o mistrovská díla trojice různých malířů, jak se můžete přesvědčit z našeho rozhovoru:
Trojici oltářních retáblů si můžete prohlédnout v interiéru kostela Panny Marie Na Náměti, kde jsou přístupné v rámci doprovodných programů projektu Europa Jagellonica. Svou pozornost si zaslouží také další detaily jako sanktuária v presbytáři nebo velmi působivá kazatelna, která je nejen dílem stavební huti, ale podílela se na ní i žena.
Úsvit ženských práv
Josef Macek v knize Jagellonský věk v českých zemích uvádí tuto dobu jako jistý úsvit bojů o ženská práva, řekněme jako první paprsek. Zvláště v Kutné Hoře totiž nacházíme velmi netradiční vznímání žen a jejich možností. Prameny té doby sice hovoří o tom, že „každá je nesvobodna, dokud muže má, jest vězeň muže svého“, ale takové zprávy vůbec necharakterizují postavení a možnosti vdov. Jaké tedy bylo postavení ženy v časech jagellonských?
Prameny nabízejí několik úhlů pohledu. Novorozeným holčičkám se příliš radosti nedostávalo. Šlechtici své dcery sice nezatracovali, mnozí z nich je později dokázali velmi dobře využít při spřádání svých politických plánů, ale dědic byl vždy cennější. „Ač bych byl raději syna viděl než dceru“ píše například Petr z Rožmberka Adamovi z Hradce a podobné stesky nacházíme u řady dalších šlechticů i panovníků. Současně existují záznamy s jistými obavami, které ženy v mužích vzbuzují: „vždycky k sobě táhnú jako udice ryby“. Muži sice byli vyzýváni k manželství, ale současně byli nabádáni k opatrnosti, aby se nestali obětí ženských rozmarů.
Obecně lze říct, že žena stále musela poslouchat svého muže, kterého ji vybrali rodiče, případně poručníci. Byla na něm existenčně závislá, protože její věno spravoval on. Vydařenost vztahu byla hodnocena podle počtu přeživších chlapců, ale přesto už zde nacházíme také literaturu, která objevuje práva i pro manželky. Inspirováni Petrarcou nechávají šlechtici opisovat moudra o tom, že muži nemají být vladaři v manželství, ale tovaryši, tj. druhy a přáteli. Josef Macek přímo píše“ Ženám se musí nutně jevit všechna práva podezřelá a nesprávná už proto, „že jsou je muži skládali a ustanovovali.“ Kdyby muži přitom mysleli na ženy, nikdy by tak „tvrdých práv nezamýšleli“.
Lyrické verše, připisované Hynkovi z Poděbrad, oslavují ženskou moudrost i lásku:
Ona tebe těší a ty ji také
Nad radosti světa všelijaké
Ona jest tvá a ty její
Z jagellonské doby pochází také prameny, kdy žena dává manžela k soudu za to, že ji bil. Před tribunálem se objevují i spory manželek s milenkami, které si manžel dovedl domů. Kutná Hora navíc získává jedno specifikum pro ženy vdovy. Zatímco se obvykle žena i se svými dětmi musela po manželově smrti svěřit do rukou poručníka, kterého jí vybral, v Kutné Hoře nacházíme ženy, které se ujaly živnosti svého muže a vedly ji bez poručníků. Často jsou připomínány ženy havířky, ale najdeme také majitelku umělecké dílny. Z pramenů vdovy vystupují jako časté mecenášky kostelů, zvláště u kostele Panny Marie Na Náměti zmiňuje Jan Kořínek ve Starých pamětech kutnohorských dlouhou řadu jmen. Právě v tomto kostele najdeme jméno ženy také v souvislosti s jeho výzdobou, jak uslyšíte v rozhovoru s doc. Michaelou Ottovou:
Za týden
V osmém pokračování seriálu Jagellonci a Kutná Hora budeme navazovat na zmínky o neustálém nedostatku financí, který sužoval Vladislava i jeho syna Ludvíka. Uvolněný prostor zaplňují různí mecenáši, kteří za krále i pro krále objednávají různá umělecká díla. Jedním z nich byl olomoucký biskup Stanislav Thurzo. Právě z jeho kapsy putovaly peníze za Lucasem Cranachem st. za obraz Stětí sv. Jana Křtitele, který je na výstavě Europa Jagellonica k vidění. V druhé části 8. pokračování se zaměříme na druhý nejznámější symbol Kutné Hory – Kamennou kašnu.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
