Jaderný Írán, ženy jako vražedkyně a slovenský skladatel v Americe

15. říjen 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy www.washingtonpost.com

Stálicí na nebi mezinárodního veřejného mínění je Írán a jeho nebezpečný program vývoje zbraní hromadného ničení, který stále odolává mezinárodním diplomatickým i hospodářským sankcím. Poslední dobou vzniká dojem, že po nástupu nového prezidenta začne nadějnější vyjednávání, ale náš článek dokazuje, že jde zřejmě o další iluzi. Přinášíme také zajímavý rozhovor s rakouskou psychiatričkou, která se soustavně zabývá temnou stránkou lidské duše. Nakonec nás čeká výlet do New Yorku, kde setkáme s významným slovenským hudebním skladatelem.

Jaderný Írán

Nový íránský prezident Hassan Rúhání lže, když říká, že jeho islámský režim neměl nikdy v úmyslu vyvinout atomovou zbraň. Jaderní inženýři, kteří uprchli z Íránu, řekli už na konci 80. let minulého století činovníkům Spojených států, že jediným cílem skrytého programu mulláhů jsou právě takové zbraně. Komentář listu Washington Post dodává, že všechno, co od té doby vypátraly západní zpravodajské služby, odpovídalo této informaci.

Americká účast na nadcházejícím vyjednávání zřejmě nepočítá s otázkou, zda Írán říká pravdu. Kdyby to tak bylo, prezident Obama by nevysílal svého ministra zahraničí, dokud by Teherán nevyjasnil své předchozí podvody. Od Íránu nikdo nečeká, že jeho vojenský jaderný program bude vynikat naprostou průhledností, kterou musela v době apartheidu prokázat rasistická vláda Jihoafrické republiky, když se rozhodla, že se vzdá jaderných zbraní.

Logo

Klerikální režim v Íránu je v této otázce zcela neústupný bez ohledu na, že vývoj jaderných zbraní stále popírá. V Íránu už pracuje 19 tisíc odstředivek a závod na výrobu těžké vody je těsně před dokončením. Washington kvůli tomu nehodlá na Blízkém východě válčit a Íránci to dobře vědí. Americká vláda a kongres sázejí na to, že chronickou nečestnost teheránského režimu mohou překonat sankce. Američané, kteří se v politice snaží uvažovat racionálně, vycházejí z představy, že hospodářské strádání bude tak bolet, že nakonec donutí Teherán hrát podle západních pravidel.

Jinými slovy nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí, revoluční gardy a prezident Rúhání – který se v 90. letech významně podílel na vývoji íránského jaderného programu - prý budou ochotni připustit, že vtělené zlo, jak zní nejnovější přezdívka amerického Velkého satana, proti němuž islámská republika od svého vzniku zásadově bojuje, nakonec přemůže její jadernou ctižádost. Každá země má určitě svůj ekonomický bod zlomu, ale dostat do něj islámskou republiku je mimořádně obtížné, protože takový kompromis by pro ni znamenal duchovní sebevraždu.

Elita americké zahraniční politiky zlehčuje nebo nebere v úvahu možnost, že na zahraničních záležitostech se přímo podílí Bůh, protože božství není součástí amerického politického pohledu na svět. Podle západních médií je prezident Rúhání pragmatik. Stejným výrazem označovala jeho životního rádce Alího Akbara Rafsandžáního, který býval mluvčím íránského politického kléru.

Jako pragmatik se jevil i ajatolláh Chameneí, dokud nepodpořil volbu populisty Mahmúda Ahmadínežáda, který byl prezidentem od roku 2005 až do letošního srpna. Všichni tito muži byli kdysi kritiky íránského vývoje jaderných zbraní. To ale neznamená, že by se vzdávali svého náboženství, ale ani averze vůči Američanům. Nikdo z nich se nikdy zásadně nepostavil proti terorismu jako nástroji politiky a projevu nejvyšších duchovních hodnot.

Íránským vůdcům půjde při nadcházejícím vyjednávání pravděpodobně o jedinou věc – vyzkoušet Obamovo odhodlání a odvahu. Chtějí se dovědět, zda Teherán dostane volnou ruku při vývoji bomby a zbaví se sankcí. Jeho strategie není složitého. Režim může zastavit práce v závodě Arak, kde staví reaktor na těžkou vodu, odkud vede cesta k plutoniové bombě. Může také zastavit obohacování uranu na dvaceti procentech, aby dal najevo, že mu nejde o jadernou zbraň.

Dokud se neprokáže zastavení výroby odstředivek, íránský režim je může produkovat dál a získat čas, aby mohl přeměnit neobohacený uran na úroveň, kterou vyžaduje výroba bomby. Pokud chtějí američtí a jiní západní diplomaté prosadit, že Írán musí zastavit obohacování uranu na dvaceti procentech, měli by si uvědomit, že to nemá význam, protože odstředivky jsou čím dál rychlejší.

U ajatolláha Chameneího, který nakonec rozhoduje o jakékoli významnější mezinárodní dohodě, se dá počítat s jediným skutečným kompromisem, a ten se týká jaderného kalendáře. Kdyby se změnil, zbývalo by možná více času do bodu zlomu jaderného zbrojení, který David Albright z nevládního Ústavu pro vědu a mezinárodní bezpečnost odhaduje na polovinu příštího roku. Toto datum je snad možné odsunout, ale ne nadlouho. Pokud by íránský režim vyměnil výrobu těžké vody a omezené obohacování uranu za oslabení zákazu mezibankovních operací, získal by opět právo obchodovat ve zlatě nebo by měl snazší přístup k transakcím v eurech.

Mohlo by mu to vynést dvacet miliard dolarů, a to je velká částka pro režim, který nyní disponuje tvrdou měnou pouze v této hodnotě. Teherán má asi padesát miliard dolarů na zmrazených účtech, které může využít jen v hrstce zemí, ale jen k výměnnému obchodu. Pokud vezmeme v úvahu veškeré íránské měnové rezervy, pak i bez snížení ekonomického tlaku jeho jaderná fyzika už teď předstihuje vliv sankcí a zahraniční diplomacie.

Ajatolláh Chameneí nemůže dovolit Západu, aby zastavil výrobu íránských odstředivek. Nemůže také dovolit Washingtonu, aby se dověděl, kde se tyto odstředivky staví, a Američané také nesmí vědět, jak se Teherán vyhnul sankcím za dovoz potřebného materiálu. Kdyby se to Američané dověděli, mohlo by to značně zabrzdit nebo dokonce zastavit íránský zbrojní program. Potřebným nástrojem by mohl být buď preventivní útok nebo lepší způsob, jak posílit sankce.

Írán také nepřistoupí na žádný dodatek ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní, který by umožnil inspektorům Spojených národů, aby vystopovali, kde se vyrábějí odstředivky, a našli vojenské základny, kde režim pravděpodobně skrývá svůj nejchoulostivější zbrojní výzkum. Inspektoři také nesmí dostat možnost vyslechnout všechny íránské jaderné odborníky.

Americká vláda a kongres by podle deníku Washington Post udělali dobře, kdyby ihned zasáhli Teherán dalšími sankcemi. Spojené státy by se neměly nechat ošálit zdánlivými rozpory uvnitř íránského režimu. Kdyby se musel vzdát své dlouhodobé touhy po atomových zbraních, vládnoucí vrstva Íránu by utrpěla mimořádné pokoření. To se však nestane, dokud budou nejvyšší duchovní vůdce a jeho gardy přesvědčeni, že islámský řád může uchovat jen atomová bomba.



Ženy jsou jako vražedkyně tvořivější

Ženy vraždí vzácněji, ale rakouská soudní psychiatrička Sigrun Rossmanithová se ve své praxi setkala s mnoha vražedkyněmi. V rozhovoru pro týdeník Spiegel řekla, že stinná stránka ženské povahy se často podceňuje.

Spiegel: Paní Rossmanithová, ve své knize kladete otázku, zda jsou ženy lepší vražedkyně než muži. Je to opravdu tak?

Ženy jsou určitě tvořivější než muži. Jsou vynalézavější. Ve své knize jsem popsala případ jedné pomsty. Nevěrná žena původem z Asie vášnivě políbila svého partnera a současně dopravila do jeho úst kapsli s kyanidem, kterou byl nucen polknout. Spojila láskyplný projev s vraždou. Copak by muže něco takového napadlo?

Spiegel: Těžko říci. Je možné, že jsou ženy při vraždě, tvořivější protože jim chybí fyzická síla pro drsnější násilí?

Přirozeně, ženy musí vyvážit chybějící tělesnou sílu. Své oběti často uvádějí do bezbranného postavení, aby mohly vykonat svůj čin. Častým nástrojem je v Evropě nůž, na rozdíl od Spojených států, kde převažují střelné zbraně. Nutno samozřejmě dodat, že ženy ve srovnání s muži vraždí jen vzácně. Muži zabíjejí asi desetkrát častěji než ženy.

Spiegel: Je pravda, že když vraždí žena, obětí jsou skoro vždycky přátelé nebo příbuzní?

To je pravda – většinou jde o vztahy. Ženy jen zřídka zabijí cizího člověka. Většina konfliktů vzniká mezi našimi čtyřmi stěnami, kde se mohou vystupňovat. Často se stává, že pachatelkami se stávají oběti – jejich role se vlastně převrací.

Spiegel: Mluvíte o ženách, které ubijí své surové manžely pánví v posteli?

Logo

Přesně tak. Některé z nich trpěly celá léta jako mučednice. V určité chvíli v nich překypí všechen vztek a potlačované napětí – někdy to způsobí všední incident. Většina žen, která spáchaly vraždu, se zločinu dopustila poprvé.

Spiegel: V úvodu ke své knize jste napsala: „Nikdo, včetně mne, není úplně odolný proti šílenému činu?“ Proč si to myslíte?

Jsem přesvědčena, že každý člověk má určitý práh, a když se přestoupí, začnou se dít věci, které byste si nedokázali představit.

Spiegel: Říkáte tomu temné zákoutí duše nebo temná stránka ženy. To mluvíte o zlu?

Zlo z toho žije, bere si z toho energii. Tento stín je nemilovaná, negativní stránka naší osobnosti a má všechny vlastnosti, které nejsou společensky přijatelné.

Spiegel: Ale tyto stinné stránky nejsou příznačné jen pro ženy. Existují přece také u mužů.

Ovšemže. Ale všeobecně se soudí, že muži mají sklon být násilní, suroví a soustředění na sebe. Muži tuto svou stránku nemusí tolik skrývat, ale od žen se čeká, že se budou chovat, jako by to v nás neexistovalo. Je to typický ženský problém – jak zacházet se svou temnou stránkou. Pokud to člověk pokaždé potlačí a nikdy si to neuvědomí, může přijít drastický okamžik a tato síla vás přemůže.

Spiegel: Napadlo vás někdy, že i vy byste mohla vraždit?

V mládí jsem prošla obtížným vztahem mezi matkou a dcerou a mohla jsem se provinit velmi vážným násilím. Jeden takový případ jsem popsala ve své knize – dcera vyrůstala s matkou, která měla velmi zvláštní vztah ke svému dítěti, kterému velmi surově vnucovala svou vůli. Byla tu jedna velmi děsivá okolnost – dítě si muselo na tržišti kupovat novou rákosku, kterou byla následující rok bito. To násilí ji velice pokořovalo…

Spiegel: …a nakonec obrátilo násilí proti matce?

Když děvče dosáhlo puberty, už nebylo ochotno snášet bití. Dívka popadla matku za krk, stiskla ho a nepustila, dokud její oběť nezmodrala a neupadla na podlahu. Je to typická situace, kdy se vztah mezi obětí a násilníkem zvrátí ve svůj opak.

Spiegel: Takové incidenty v rodině bývají hodně otřesné. Na počátku své knihy vyprávíte o jinak příčetné matce, která vyhodila své malé děti ze čtvrtého patra.

Byla to válka růží, boj o svěření dítěte do péče. Ta žena se nechtěla za žádných okolností nechat oddělit od svých dětí. Řídila se přitom heslem „všechno nebo nic“. Byla by radši, kdyby děti byly mrtvé, než by dopustila, aby byly svěřeny jejímu manželovi. Pro tu ženu to bylo nemyslitelné.

Spiegel: Nakonec jste té ženě musela vysvětlit, co udělala, protože úplně zapomněla na čin, který spáchala. Jsou takové duševní výpadky ryze ženský jev?

Neřekla bych, jsme přesvědčena, že je to lidské. Takový čin se nedá sladit se svědomím a člověk s ním přesto musí žít. Větu „to jsem nebyl nebo nebyla já, to jsem přece nemohl udělat“ slyším od vrahů stále. Člověk s tím zachází, jako by byl tak říkajíc cizí sám sobě. Jako by zločin spáchala nějaká cizí část nás samých.

Spiegel: Na veřejnosti se o ženách vražedkyních mluví velice málo a vy píšete, že důvodem je feminismus. Mohl by si něco takového dovolit napsat muž?

Myslím si, že si to mohu dovolit napsat, protože jsem žena, ale víte, já feminismu docela fandím, protože toho hodně dokázal. Mě vadí jediná věc – ženy jsou stále líčeny jako laskavější tvorové s menším sklonem k násilí. Podle mé zkušenosti to prostě není pravda. Ve svém životě jsem často zažila, jak dovedou být ženy neuvěřitelně tvrdé, jak umí proti sobě vzájemně intrikovat. Pokud jde o mně, bála bych se více pomsty žen než mužů.


Skladatel, který chce šířit krásu

Časopis Music & Literature, který vychází ve Spojených státech, se věnuje propagaci nové literatury a dosud málo známých umělců z celého světa. Každé číslo sestavuje mezinárodní skupina kritiků a spisovatelů, která si vybere tři umělce, aby se jim pokusila zajistit větší pozornost.

Časopis věnoval tentokrát velký prostor slovenskému skladateli Vladimíru Godárovi. V souvislosti s vydáním nového čísla se v New Yorku konal i komorní koncert z jeho tvorby. Jiný známý slovenský hudebník Peter Breiner, který žije převážně v Kanadě, napsal do bratislavského deníku Sme, že to byl nanejvýš příjemný večer. Když skončil, byla místnost plná šťastných lidí a jejich úsměvů.

Tři mladí Američané hráli v newyorském knihkupectví McNally Jackson hudbu, která mazala všechny hranice a dotýkala se všech přítomných někde velmi hluboko – od odborníků a producentů rozhlasových stanic hrajících vážnou hudbu až po amatéry a kolemjdoucí, kteří tu zastavili úplně náhodu a po několika týdnech zůstali zasaženi hudbou až do konce. Fotografka, která tu měla práci, na ni zapomněla a rozplakala se. Inu, to jsou ti necitelní Američané.

Čtvrtletník Music & Literature, který vydává mladý muž Taylor Davis-Van Attom, chce pomáhat mladým umělcům, o kterých se mnoho neví, přestože by si to zasloužili. Peter Breiner dodává, že o Vladovi Godárovi to platí ve Spojených státech platí úplně přesně, protože si opravdu zaslouží, aby ho lidé mnohem více hráli i poslouchali.

Logo

Je to skladatel, který chce šířit krásu, mír, porozumění a historické hodnoty, které za to stojí. Peter Breiner se s ním zná už více než čtyřicet let, takže ví, o čem mluví. V časopise Music & Literature jsou nejen články věnované Vladovi a rozhovor se skladatelem, ale i překlad jeho eseje. Americké vydání celé knihy Godárových textů se právě připravuje. Příští rok ho má v edičním plánu vydavatelství Dalkey Archive Press.

Na newyorském koncertě pochopili Vladovu hudbu téměř o dvě generace mladší hudebníci, a hráli ji s nadšením, které se přeneslo i na obecenstvo. Nebylo to naposled – zopakuje se to i v méně komorních podmínkách, kde bude ještě více hudby. Peter Breiner, který se na uspořádání koncertu v americkém velkoměstě podílel, na závěr článku ve slovenském deníku Sme děkuje všem, kteří se o to zasloužili, včetně slovenského konzulátu v New Yorku.

Vladimír Godár, narozený v roce 1956, je slovenský hudební skladatel, muzikolog a vysokoškolský pedagog, autor komorní, filmové a orchestrální hudby. Je to také držitel dvou Českých lvů v kategorii Nejlepší hudba za filmy Návrat idiota a Sluneční stát. Významná je také jeho spolupráce s mezinárodně uznávanou českou zpěvačkou a houslistkou Ivou Bittovou. Vladimír Godár vydává a překládá knihy, které čerpají z dějin hudby.

V době před pádem komunismu externě přednášel na bratislavské Vysoké škole múzických umění a v lednu roku se stal předsedou Spolku slovenských skladatelů. V první polovině 90. let současně vedl časopis Slovenská hudba a spolupracoval jako kmenový skladatel se Slovenskou filharmonií. Od roku 1996 je odborným asistentem na katedře estetiky filosofické fakulty bratislavské Univerzity Komenského a ředitelem hudebního vydavatelství Scriptorium musicum.

Vladimír Godár je velmi úspěšný skladatel filmové hudby a podílel se na mnoha snímcích, které ocenila kulturní veřejnost na Slovensku i v zahraničí. Jako příklad stačí uvést Úhel pohledu z roku 1985 a z porevoluční doby filmy Zahrada, Návrat idiota, Sluneční stát a Venkovský učitel.

autor: Jan Černý
Spustit audio